Cesta do Santa Cruz byl zazitek. V Rurrenabaque na nadrazi nas cekal busik, ktery byl povazlive naklonen doleva (bastante...). Nalozila se do nej jeste motorka, obri skrin a velikansky buclik na vodu. Vyjeli jsme o pul hodiny driv, zrejme bylo plne obsazeno a nebylo na co cekat. Tentokrat s nami cestovala i mala opicka, ktera neustale vydavala takove cvrdlikajici zvuky a odperovavala se do prostoru. V noci jsme se strasne vydrncali a vyklepali. Cesta byla celou dobu kamenita a hlinena (v obdobi destu je naprosto nesjizdna) a ridic  se nam zrejme snazil predvest sve rally dovednosti. K ranu, kdyz jsme se kochali sluncem vychazejicim nad pampou, jsme pichli. Velka akce: vsichni muzi sli ocumovat a pomahat, vsechny zeny zalezly do krovi curat, autobus najel pichlym a totalne vyrizenym kolem na jakysi koren, chudak pomocnik musel pod bus do prachu a pisku. Mezitim se v dalce zvedal obri mrak a prihnalo se stado hrbatych kraviku s honaky, prosvisteli kolem nas. Vymena pneumatiky probehla (po dohledem opicky) v poradku, akorat nahradni pneumatika jaksi mela nejlepsi leta davno za sebou a nemela uz vubec zadny vzorek. Pokracovali jsme dal a cekal nas jeste jeden zazitek - privoz pres reku. Najeli jsme trochu bahnitym korytem na dreveny plovouci privoz a strasne pomalu jsme prejeli reku. Pak musel cely autobus vystoupit, aby se busik mohl vydrapat zase na cestu. 
V Trinidadu jsme stravili odpocinkovy den a zase pres noc jsme dojeli do Santa Cruz. Rano jsme byli jeste vic vydrncany a vyklepany, ze jsme okamzite nasli hostal a sli spat. Cely den jsme se jen povalovali a dospavali.
Dneska si prohledneme Santa Cruz, pres noc pojedeme do Quijarra a zitra prekrocime hranice do Brazilie.
Pridali jsme par fotek do Bolivie 5.

Z La Pazu do Rurrenabaque jsme se z duvodu uspory casu rozhodli preletet mistnimi armadnimi a nejlevnejsimi aerolinkami TAM. Byl to zazitek…Na terminal TAMu jsme setmelym arealem dosli v pul 6 rano a byli jsme tam uplne sami. Po seste rano prisel dedula, vytahl z komurky pocitac, vahu a tiskarnu a zacalo se odbavovat. Bali jsme se nadvahy, ale nasich 7 kilo nebylo nic proti 60ti kilo jedne mistni tetky. Lide prepravuji vselicos…napriklad LCD TV s uhloprickou 116 cm  a trikolku. Misto rentgenu byla vojanda, ktera prohrabla batuzek, odkracela a kazdy si zase mohl jit, kam chtel, a donest, co chtel…Dalsim bezpecnostnim opatrenim bylo ocuchani odbavenych batohu psem. Letadlo uz melo nejlepsi leta za sebou, zavazadla s nama letela v kabine, ale jinak cesta dopadla dobre a dokonce jsme dostali bolivijskou snidani. Pristali jsme kupodivu na asfaltu, ale to bylo vsechno...jinak jen zelen,  hory, bahno, tlupa pribuznych a dva rozpadle mikrobusy.
Po chaotickem prelozeni zavazadel a cestujicich jsme jeli rovnou na lod a po rece do pralesa.  Uvital nas pruvodce Fernando, ubytoval nas v chysich na nozickach uprostred dzungle a naserviroval nam vyborny obed. Celkem trikrat jsme vyrazili na pruzkum okolniho pralesa,  nastesti vzdycky  s pruvodcem,  protoze jinak bychom se nikdy nedostali zpatky. Jedina zvirata, na ktera jsme meli stesti, byla divoka dzunglacka prasata. Ostatni jsme jen slyseli. Fernando nam take ukazal spoustu zajimavych rostlin a obrich stromu. Po ceste zpatky nam kapitan zastavil u hnizdiste velikych papousku ara (anglicky scarlett macaw) – hnizdi ve skalach.
Prespali jsme v Rurrenabaque a rano nas cekala druha tour – tentokrat na tri dny do pampy. Hned u obeda jsme zjistili, ze 4 izraelsti spolucestujici nebudou nase krevni skupina a behem tour jsme nekolikrat vazne uvazovali, ze je shodime z lodky ke kajmanum. Neustale se na ne cekalo, nimrali se v jidle a sirili znechucenou naladu. V pampe se zeptali, coze to vlastne ta pampa je…
Jeli  jsme po rece Yacuma, ktera byla oblezena kajmany brylov, cernymi kajmany, kapybarami, opickami, volavkami, kormorany, orly a dalsimi ptaky (po ceste v pampe jsme videli dokonce pstrosy nandu). Vsichni tam pospolu zijou zdanlive harmonicky, ale obcas se navzajem sezerou. Krasnym zazitkem bylo koupani s ruzovymi delfiny, kteri plavali asi 4 metry od nas, na celou akci dohlizeli z brehu i z vody aligatori (cca. 20 metru od nas).
Druhy den jsme podnikli vypravu za anakondou, kterou jsme ovsem i pres usilovne trihodinove hledani v bahne a rakosu pri asi 40ti stupnich nenasli. Odpoledne bylo na programu loveni piran,  ale to se nam moc nevedlo a akorat Petr vylovil jednu malou zubatou cudlu.
Treti den  jsme vstali brzy a za zvuku probouzejici se reky a pampy jsme koukali na vychod slunce.  Po kratke projizdce po rece jsme opet bohate poobedvali a jeli zpet do Rurrenabaque.  Nocnim busem prejedeme do Trinidadu, pak Santa Cruz a opustime Bolivii.
Fotky z dzungle a pampy najdete tady.

S agenturou Huayna Potosi jsem v nedeli rano vyrazil na Huaynu Potosi. Po zastavce ve skladu materialu, kde jsem spolecne s ostatnimi tremi spolulezci (Francouz, Francouzka, Nemec) vyfasoval macky, cepin, boty a dalsi vybaveni, jsme jeli asi hodinu a pul autem po prasne ceste do zakladniho tabora - refugio ve vysce 4750m. Odpoledne jsme sli s pruvodcem Mariem k nejblizsimu ledovci trenovat chuzi s mackami a ucit se zaklady lezeni po ledu. V refugiu byla vecer pekna zima, jeste ze jsme si autem privezli pytel dreva a mohli tak zatopit v krbu - predchozi skupina to stesti nemela. K veceri byl vyborny pstruh a pak uz zbyvalo jen zalezt do spacaku. Druhy den toho nebylo zas tak moc, co delat, protoze jedinym ukolem bylo vystoupat do druheho refugia ve vysce 5300m, coz jsme zvladli za dve a pul hodinky po obede. K Mariovi pribyl druhy pruvodce Feliciano, uvarili nam veceri (nudle s parkem) a v sest vecer nas poslali spat. Budicek byl o pulnoci:-)) a zhruba hodinku a pul jsme meli na to, abychom se privedli k zivotu a navlekli se do vseho obleceni a vybaveni. Posnidali jsme housky, marmeladu, susene ovoce a cajik a v pul druhe vyrazili. Bylo jasno, tma jako v pytli, vitr skoro nefoukal a vystup nahoru probihal  uplne bez problemu. Sli jsme ve dvou skupinach po trech navazani na lanech, ja s guiou Felicianem a Benem z Francie. Pred obtiznejsimi misty Feliciano akorat vzdycky rekl "un poco peligroso" = trosicku nebezpecne... V pul seste jsme stanuli na vrcholu a uzivali si vyhledy na vychod slunce, na probouzejici se La Paz a celou Cordilleru Real. Cesta dolu byla rychla a jednoducha a v deset uz jsme byli zpet v zakladnim tabore. 

Ve stredu rano jsme zanechali pytel s vecmi v hostalu v La Pazu a pokracovali jsme mikrobusikem do vesnicky Sorata. Ponekud turisticke misto, kde se nam za kazdou cenu snazili vnutit na turu guiu (pruvodce). Odolali jsme, koupili si mapu a nakonec jsme se domluvili s taxikarem, aby nas vyvezl, kam az to pujde, autem. Zavezl nas na zelenou plan asi 3500m vysoko, tam jsme postavili standu, uvarili veceri a v mlze sli spat. 
Prvni den tury se nam ani trochu nelibil...byla hnusna mlha, vsude jen hnusne sede kameny a hnusna zluta trava, porad jen hnusne do kopce...Cesticka vubec nebyla oznacena aneb "Nezaplatil sis guiu, tak si uzij bloudeni...". I presto, ze jsme meli mapu, GPS a celkem dobry orientacni smysl, Lagunu Chillata jsme na prvni pokus netrefili. Kdyz jsme ji na druhy pokus nasli, tak jsme ji zas nevideli kvuli mlze. Ale nevzdali jsme to, prekonali nekonecny pocet hrebinku, sikmych skal, velkych kamenu a ledovcovych potoku a odpoledne jsme konecne stanuli u Laguny Glacial. Asi na 10 minut byla videt a pak taky zmizela v mlze. Prekonali jsme ovsem nas spaci rekord - 5038 m.
Druhy den byl pravym opakem, bylo azuro, nadherne vyhledy (na jezero Titicaca, more mraku a okolni sestitisicovky). Celkem bez problemu jsme sklesali 1850 m do male vesnicky, kde jsme si do Soraty uz stopli auto.
Dneska jsme se vratili do La Pazu, zitra bude odpocinkovy den a v pondeli se presuneme do dzungle a pampy.
Nove fotky najdete tady.

Z Potosi jsme se nocnim a dennim busikem presunuli do NP Sajama. Uz jsme zazili ovce v zavazadlovem prostoru, ale ze se tam nacpali dva lidi, i kdyz nahore byla volna mista...no holt i tak se da cestovat pres hranice do Chile:)
Autobus nas vysadil ve vesnicce o 60 obyvatelich, hned se k nam prihnal dedula a nabidl predrazeny odvoz dzipem do 13 km vzdalene vesnice Sajama. Tam jsme dokoupili potraviny a vyrazili na dvoudenni trek kolem tri lagun. Az ke gejzirum s nami sel pejsek zvany Sajesek (stejne jako v Salinas s nami sel pes Salejsek:)). U prekrasneho gejziroveho pole jsme ho ale predali jednomu Skotakovi, protoze s nami by v noci zmrznul. Primo u gejziru jsme postavili stan, rano jsme v nem meli asi -5 stupnu, nebylo tam podlahove vytapeni jako v Peru... Pofotili jsme ranni gejziry a vyrazili dal k lagunam. Stoupat do kopce kolem 5000 m neni zadna sranda - nohy vazi kazda tunu, k tomu 15 tun batuzek, srdce hrozi, ze se rozskoci na tisic kousku a kysliku je malo. Petr si ovsem i v techto vyskach s 20ti kilovym batohem vykracuje jak po plazi. Ja vetsinou koncim tak, ze sebou nekde plesknu o zem a rozbrecim se vycerpanim a nemohoucnosti:) Petr me sebere, resuscituje a jde se dal. Nahore u lagun jsme potkali asi 50 viskacu (vypada jako zajic a skace jako klokan) a uvarili oblibene testoviny. Trochu dramaticky pak byl sestup, protoze cesticka nebyla zadna a ta trocha stop brzy zmizela. Dostali jsme se na skalni previs, ktery bylo treba prekonat...Cesta zpet do Sajamy uz byla tryskova a az na neprijemny vichr na Altiplanu a borici se boraxova pole bezproblemova.
Ze Sajamy jsme prejeli do La Pazu a uzili si opet poradny trh. Zajimave je, ze v Ekvadoru vsechno na ulici stoji 1 dolar, v Peru 1 sol a v Bolivii 1 bolivian - 2 rajcata=1 Bs, orezavatko=1 Bs, platek ananasu=1 Bs, kilo soli=1 Bs (to se mimochodem fakt blbe shani...). Prosli jsme se take ulici Las Brujas (carodejnice), ktera byla plna vysusenych lamicek a lamich embryji, pouzivaji se pod zaklady novych domu, aby je chranily a nosily stesti.
Pak jsme se museli poprve po 3,5 mesicich rozdelit - Petr se rozhodl dobyt vrchol Huayna Potosi (6088m) a vyrazil vcera se tremi Francouzi a dvema pruvodci na organizovany vystup. Pro me je to fyzicky i psychicky mission impossible a za tu paniku z viseni na lane na skale ci na ledovci, ukrutnou zimu a vstavani v 1 v noci mi to ani nestoji:) Zvolila jsem tedy pohodlny vylet na drive nejvyse polozenou sjezdovku (ted uz neni po snehu skoro ani pamatky) a na horu Chacaltaya (5421m). Od chaty uz to bylo jen 200m prevyseni a mela jsem prekrasny vyhled na vrchol Huayny Potosi, na ktery se zitra podrape Petr. Soucasti vyletu bylo jeste zajimave Valle de la Luna plne zerodovanych skal.
Dnes byl jen uredni den - posta, neuspesna akce na imigracnim uradu a internet. Az se Petr vrati, vyrazime do Soraty a pak do dzungle, jupiiii, zase bude teplo...:)
Fotky ze Sajamy a Chacaltayi najdete tady.

Dneska jsme navstivili funkcni dul v Potosi. Na zacatku organizovane tury nas pruvodce Ronaldo vzal do prevlekarny, kde jsme nafasovali obleky, helmy, celovky a gumaky. Prvni zastavka byla na hornickem trhu - Potosi je asi jedine misto na svete, kde zcela volne v jednom obchudku koupite dynamit, rozbusku, zesilovac vybuchu a to vse dohromady asi za 30 Bol. (80 Kc). Pak jsme se po vzoru horniku posilnili 96% alkoholem z cukrove trtiny "Ceibo" a nacpali si tvar listky koky (dobre, ze jsme to udelali, 4200m nad morem a 50m pod zemi se to hodilo). Po kratke prohlidce podivneho mista, kde se hornina zpracovava, jsme se vydali ve skupince 8 lidi do dolu.
Postupne nas cekalo: uzka chodba v 1.urovni, El Tio (Strycek - vlastnik mineralu a modla horniku), uhybani pred dvoutunovymi nalozenymi voziky, sestup trochu klaustrofobickou a prasnou chodbickou do 2.urovne, zebrik do treti urovne, poceni a velke horko a spousta horniku pracujicich stejne jako pred 100 lety.
Celkove ale vylet do dolu neni zdaleka tak dramaticky, jak se popisuje v pruvodcich a v cestopisech.
Fotky z Potosi najdete tady.

Za hranicemi nas cekalo mestecko Copacabana, ktere se jen hemzilo belousi, vsude sama pizzerie a vsechno pro Bolivii netypicky drahe. Jezero Titicaca je ale nadherne a prochazka pres ostrov Isla del Sol za to urcite stoji. Akorat si kazda vesnicka privydelava vyberem za vstup na sve uzemi, to znamena, ze se plati na severu, ve stredu i na jihu ostrova.
Jeden den jsme stravili presunem z Copacabany pres La Paz a Oruro do Uyuni (mikrobus, privoz, autobus, taxik, vlak). V Uyuni jsme si zaplatili organizovany ctyrdenni vylet dzipem - jinak se do techto odlehlych koncin dostat neda.
1.den: Tour zacala dost chaoticky, ridic Pablo (receny Pavlik) mel dost starosti - nemel benzin ani v nadrzi ani v barelech na strese a musel uplatit majitele zavrene benzinky, pak musel zpoza plechovych dveri vystrachat nahradni pneumatiku a zpoza dalsich plechovych dveri na druhem konci mesta nalozit nekolik igelitek s jidlem na ctyri dny pro sedm lidi. Pak uz jsme ale pres hrbitov vlaku vyjeli do solne pouste. Poobedvali jsme v dome ze soli, prohledli jsme si praci solnych delniku a v solnem hotelu odlozili dva japonske pasazery. Pres nekonecne bile plane s prizracnymi horami na obzoru jsme prejeli pod sopku Tunupa. Odpoledne a vecer jsme pozorovali plamenaky, lamy a zapad slunce u Laguny Sagrada. Pavlik mezitim pripravil veceri, pri ktere e ukazalo, ze dva Francouzi, kteri nam zbyli, chteji jiz zitra zpet do Uyuni, protoze si zaplatili jen dva dny a vecer jim jede autobus - Pavlik mel opet dost starosti.
2.den: Vstali jsme brzy, vyjeli dzipem do 4000m, prohlidli jsme si mumie skryte za malymi zelenymi dvirky ve skale a vyrazili smerem ke krateru sopky Tunupa. Zpocatku dobra cesticka se zmenila v hraboseni se cervenym sterkem, ale po trech a pul hodinach jsme stanuli nejdriv na okraji krateru a pak jsme jeste vystoupali na hranici 5000m - dal uz se kvuli horolezeckemu terenu jit nedalo. Dole na nas cekal Pavlik s obidkem a potom jsme my cekali dve hodiny, nez nam dorazi ctyri novi pasazeri. Po podivuhodne smene turistu mezi dzipy a agenturami nakonec vsichni snad jeli tam, kam chteli. Nase mlcenlive Francouze vystridali hlucni a rozmazleni Svycari, indicky Anglican a Francouz vegetarian. S nimi jsme pokracovali na Isla Incahuasi (ostrov s 6000 kaktusy) a spat jsme jeli do solneho hotelu na okraji Salaru.
3.den: Opustili jsme Salar a pres vesnicku San Juan jsme se vydali do oblasti sopek, lagun a pousti. Postupne jsme videli ctyri ruznobarevne laguny s tisici plamenaku, spoustu aktivnich i neaktivnich sopek, proflakly Arbol de Piedra a nejvyse polozenou poust na svete (Desierto de Siloli). Spali jsme v refugiu (velmi obycejne a nemrazuvzdorne ubytovne) u laguny Colorada ve vysce 4200m.
4.den: V pul pate rano jsme v poradnem mrazu a za remcani Svycaru vyrazili ke gejzirum Sol de Manana (v Evrope by vam asi nedovolili chodit jen tak mezi jedovatymi plyny, dirami s bublajici horkou vodou a teplym bahynkem). Nasledovala snidane u jezera s Aguas termales, kde jsme se pekne vykoupali a zahrali. Pavlik mel zase starosti, musel si od nas pujcit penize na benzin a s ostatnimi pruvodci se asi hodinku vrtal v motoru. Odlozili jsme Anglana - chtel pokracovat do Chile, tak jsme ho soupli do jineho dzipu. S Pavlikem jsme vymenili planovanou a zamrzlou lagunu Verde za jeho tajne misto. Vratili jsme se kus stejnou cestou a dalsi zastavkou byla neuveritelna laguna Colorada - tentokrat z druhe strany, kde mela uplne rudou barvu. I plamenaci na ni zijici byli o dost cervenejsi. Tohle misto bylo splneny sen a malem jsme strhli fotacek a kamerku. Pak jsme vsichni krome Pavlika usnuli a probudili se az na obed ve vesnicce Villa del Mar (zadne more tam neni). Odpoledne jsme zastavili jeste ve Valle del Rocas a v Pavlikove tajnem krasnem a obrim kanonu (nejdriv jsme ale museli prekonat ostnaty drat a prejet pole s quinoou (neco jako ryze). Zpatky v Uyuni jsme koupili listky na autobus a pres noc jeli na jih do Tupizy.
V Tupize jsme vyzkouseli dalsi dopravni prostredek - kone. S patnactiletym Javierem (emo, cerne nehty, uzke dziny, divny uces, cely uvaleny od slamy a konskych chlupu) jsme stravili pet hodin projizdkou mezi cervenymi skalnimi utvary  kanony. Pekne nas boli zadek.
Ted jsme v Potosi, kde se chceme podivat do dolu.
Prvni obri davku fotek z Bolivie najdete zde.

S Peru jsme se rozloucili prochazkou po paradnim trhu ve meste Puno na brehu jezera Titicaca. Videli jsme vsechno mozne - od spousty druhu brambor, zeleniny a ovoce, pres nakupni vozik se zubnimi kartacky az po stazenou kravskou hlavu a vysusene jestery. Mercado nikdy nezklame.
Potom jsme vyrazili nechutne turistickym a docela drahym autobusem (mistnacke busy, ktere mame mnohem radsi, bohuzel uz ten den nejely) pres hranice do Bolivie.
Fotky z nezapomenutelneho a obriho trhu najdete zde.

Z dzungle jsme pres hory a malebne mestecko Huncavelica prejeli do horkeho mesta Ica. Bylo tak horke, ze jsem tam dostala horecku (asi reakce na mravenci kousnuti) a Petr me musel balit do dek a soukat do spacaku, abychom ji trochu srazili. Probehla dokonce i navsteva mistniho lekare, ale ted uz je vsechno v poradku. 
Kdyz mi bylo trochu lip, vyrazili jsme na odpoledni vylet do oazy Huacachina. Vylezli jsme si na jednu z okolnich dun a pozorovali zapad slunce. Dalsi den jsme se s organizovanou tour vypravili na ostrovy Islas Ballestas, ktere by se daly nazvat rajem ptaku. Na ostrovech se tezi, ikdyz uz ne v takovem mnozstvi jako driv, guano. Producentu jsou tu miliony. Tolika ptaku ve vzduchu, na zemi a ve vode jsme v zivote nevideli. Pelikani, kormorani, racci a tucnaci....a do toho obcas skupinka lvounu. Byla to nadhera. Odpoledne jsme si pak jeste objeli poloostrov Paracas s krasnou cervenou poustni krajinou, bilymi plazemi a rybarskou vesnickou. Posledni den v Ice jsme si prohlidli vinici Vista Alegre a ochutnali jejich vino a pisco (mistni palenka z vina, moooc lahodna).
Nocnim busem jsme dojeli do Arequipy, kde jsme jen presedli a drnceli po kamenite ceste do vesnicky Cabanaconde. Odtud jsme se vydali na tridenni trek kanonem Colca. Odpoledne jsme slezli 1000 m do oazky u reky, kde jsme prespali. Druhy den jsme se serpentynami vysplhali zase kus nahoru a sli kanonem s kondory nad hlavou. Spali jsme opet u reky na neuveritelnem "gejzirovisti" - gejzirky, prameny horke vody, bublajici pisek, pary...horka voda z gejziru se mixovala s modrozelenou rekou a dalo se pekne vykoupat. Dokonce jsme meli i stan s podlahovym vytapenim, pisek pod nami byl totiz taky pekne horky...Treti den jsme vysli (=Petr vysel, ja se doplahocila...) 1200 m zase zpet nahoru do Cabanaconde, kde jsme poobedvali oblibene Menu del dia za 6 SOL (33 Kc:)). Odpoledne jsme jeli jsme do Arequipy, kterou si dnes chystame prohlednout. Dale budeme pres Puno a jezero Titicaca smerovat do Bolivie.
Fotky najdete tady.

Z Pucallpy jsme podnikli "organizovany" vylet do dzungle, jeli jsme na lodicce s pruvodcem Mariem, ridicem Juanem a kucharkou Marii. Jak se pozdeji ukazalo, takove vylety delaji tak maximalne 3x za rok, coz vysvetlilo chaos, neorganizovanost a to, ze z nas mistni meli trochu srandu. Jeli jsme dlouho po jezere Yarinacocha, pak po kanalu a nakonec po rece Rio Ucayali. Vsude poletovali martinove pescadori (neco jako lednacek) a volavky, lezli leguani a vyskakovali ricni delfini - ruzovi a sedi. Po celodenni plavbe a neuspesnem lovu pirani na jezere Lagartococha jsme dopluli do vesnicky Tacshitea. Tam nas Mario trochu neohrabane provedl, Maria nam uvarila ryby s bananem a ryzi na ohni v chatrci, pozorovali jsme delfiny pri zapadu slunce a nakonec jsme byli ulozeni na verandu plovouciho domecku pod moskytieru.
Dalsi den jsme s mistnakem Danielem vyrazili do dzungle. Sel jako prvni s macetou a prosekaval cesticku. Videli jsme male opicky, velikanske ptaky camungo, jeste vetsi hnizdici ptaky tuyuyo a nakonec jsme objevili hnizdo s 33 krokodylimi vejci. Cestou nam Daniel s Mariem ukazali kaucukovnik, jedovaty strom a lijanu, ze ktere se da pit voda. Dzungli jsme asi po 5ti hodinach dosli do dalsi male indianske vesnicky Saposoa. Tam na nas cekala lod, poobedvali jsme prekvapive rybu s ryzi a jeli jsme dal na kanal Rio Negro lovit pirani. Tentokrat uspesne. Mario chytil i spoustu dalsich ryb, ktere vsechny vypadaly jako maly sumecek. Pockali jsme do setmeni a vyrazili jsme po rece zpatky hledat krokodyly. Po chvilce Mario vylovil z reky asi 50 cm dlouheho maleho krokodylka, extremne roztomileho. Pochovali jsme si ho, pofotili a pustili zpatky. Takhle pak vylovil jeste dalsi dva. Spali jsme pak u vesnicky Saposoa, zase pod moskytierou a za zvuku dzungle.
Rano nas vzbudil lehky dest a Mario pokousany od mravencu. Jeli jsme pri vychodu slunce zpet do Tacshitey, kde Maria ukuchtila k snidani opet necekane rybu s bananem. Tu si dal jen Petr. Pak uz nas cekala jen cesta zpatky se zastavkami na obed (diky bohu spagety), v indianske vesnicce San Francisco (moc turisticka, vsechny deti nam chtely zazpivat...) a na koupani v jezere, ktere melo asi 35 stupnu.
V hostalu jsme se nejdriv odmorili od spiny a pak namazali miliony stipancu Fenystylgelem...
 Fotky si muzete prohlednout tady.

Po nekolika prejezdech busiky s monotonnim vyhledem na poust (zpestrenim byl kohout kokrhajici z krabice po otevreni zavazadloveho prostoru) jsme dojeli do Chiclaya, kde nas nejvice zajimal trh s samanskymi potrebami (suseny leguan, dyky, bylinky, lektvary na cokoli, kopyta a jine podivuhodnosti). Dalsi vynucenou zastavkou bylo Trujillo, protoze odtud uz jede bus do Huarazu. Trujillo se nam ale nakonec moc libilo - hezke kolonialni namesti, preincke pisecne a neuveritelne rozlehle ruiny Chan Chan a primorska cast Huanchaco se zvlastnimi lodickami.
Pres noc jsme konecne dojeli do Huarazu v Cordillera Blanca a NP Huascaran. Na zacatek jsme si dali dva dny na aklimatizaci na nadmorskou vysku, ktere jsme vyplnili bahnenim v termalech Monterrey, okukovanim mistnich artesanias (latky, suvenyry, cepice atd.) a organizovanym vyletem na ledovec Pastoruri. Tam byli nejzajimavejsi (krome sileneho pruvodce a podivuhodnych peruanskych spoluturistu) obri Puya Raimondi, ktere za svych 50-100 let zivota dorustaji az 11 metru.
A potom uz nasledoval ctyrdenni trek Santa Cruz. Rano jsme preplnenym a pretizenym mikrobusikem po prasne ceste s nadhernymi vyhledy na Huascaran prekonali pas kolem 4800m a sklesali do vesnicky Vaqueria, kde zacinal nas pochod. Pres malebne vesnicky jsme sesli do udoli (3400m) a uz opustenou krajinou stoupali k prvnimu nocovisti. V noci se k nam pridalo mensi stado nastydlych krav a my jsme slyseli prezvykovani, kaslani a buceni. Take trochu nasnezilo a padla mlha. K pasu a zaroven nejvyssimu mistu treku (Punta Union - 4750m) jsme se kvuli nadmorske vysce a mlze blizili velice pomalu, ulehcilo nam to az zvykani listku koky a piti mate de coca. Proti nam klopytali dolu oslici s nakladem a jejich vodici, ktere si vetsina turistu na tento trek najima. Na druhe strane nas cekalo lepsi pocasi, krasna modra lagunka a "pura bajada". Na noc jsme si opet malicko vystoupali do udoli pod Alpamayo a modlili se, aby rano bylo azuro. Prani bylo vyslyseno a pred sestou rano po rozepnuti namrzleho stanu jsme si mohli vychutnat vyhledy na okolni prekrasne hory a ledovce. Pak uz nasledovalo jen klesani a klesani, prerusene noclehem mezi kaktusy a s vyhledem na vodopad.
Protoze jsme zdatni chodci a byli jsme dole brzy, stihli jsme se jeste ten den necekane rychle presunout nekam do prostredka Peru, do mestecka La Union, kde podle zkoumavych a uprenych pohledu mistnich nikdy zadny turista nebyl. V celem meste nesel proud, vsude byly jen tmave obchody se svickami, takze jsme jen rychle ochutnali plnene brambory a kureci paratky a uchylili se do bezpeci hostalu.
Ve tri rano zacal nas dalsi den plny zazitkove turistiky - nakladani asi dvaceti beden jahod do o pul hodiny zpozdeneho mikrobusu, troubeni a buzeni chybejiciho pasazera, divoka jizda serpentinami s ridicem Carlosem a vyhybani se protijedoucim nakladakum se dvema koly nad propasti, bleskovy mototaxik pres mesto Huanaco, osmihodinove utrpeni na zadnim sedadle minivanu s kyprou matkou a jejimi dvema dcerami (starsi cucala kure s ryzi z pytliku a mladsi misto dudliku neustale matcino prso), nakonec opet mototaxik a uspesne zakotveni v hostalu v Pucallpe. Pucallpa je jako navrat do Nikaraguy - teplo, vlhko, prales, primereny neporadek a obri obed pro dva za 60,- Kc. Dneska jsme navstivili mistni, prekvapive peknou ZOO a zamilovali jsme se do jaguara. Bezpecnostni opatrnei jsou temer nulova, takze jsme si ho mohli vyfotit dirou v plote z deseti centimetru. Maji tam i dalsi selmy jako je tigrillo, jaguarundi a puma. Zitra bychom se meli vydat na tridenni vylet do dzungle a doufame, ze jaguara uvidime i ve volne prirode (ovsem ne z deseti centimetru).
Fotky z Peru najdete tady.