Italské Alpy 2008
|
|
Do italských Alp jsme jeli na pozvání Petrova lyžařského kamaráda, který se jmenuje Stefan Thanei a jehož rodiče ve vesničce Burgeis provozují krásný Gasthof St. Nikolaus.
|
8.8.
Vyjeli jsme v pátek kolem čtvrt na jednu odpoledne a cesta trvala skoro 7 hodin, naštěstí jsme se vyhnuli kolonám aut vezoucích lid bažící po dovolené v Chorvatsku. Po cestě dost pršelo, ale jakmile jsme dojeli do Burgeisu, přestalo...náš Modroušek opět cestoval s námi. Při večeři jsme zašprechtili se Stefanem (teda pardon, Petr...moje němčina stačí akorát na Ja,danke a Gute Nacht) a naplánovali trasy na následující dny.
9.8.
V sobotu ráno jsme po vydatné snídani těsně před desátou ze Schlinigu vyrazili směrem Sesvenna Hütte a Uina Schlucht. Nejdřív se šlo krásným širokým údolím kolem vodopádu do pěkného krpálu, na jehož konci už byla vidět Sesvenna Hütte.
Pak jsme se přes Schlinigpass přehoupli na druhou stranu a nádhernou cestičkou s vyhlídkou na strašně roztomilé šedé kravíky a ještě roztomilejší buclaté svištíky (zní to strašně sladce, ale oni fakt byli všichni k sežrání...) jsme sešli zase pěkně z kopečka k Uina Schlucht. To je dost zajímavá soutěska s jedinečnou stezkou vytesanou do skály (asi 900 m dlouhá). Došli jsme až na konec, pokochali se výhledem a stejnou cestou se zas šplhali nahoru ke Schlinigpassu.
9.8.
V sobotu ráno jsme po vydatné snídani těsně před desátou ze Schlinigu vyrazili směrem Sesvenna Hütte a Uina Schlucht. Nejdřív se šlo krásným širokým údolím kolem vodopádu do pěkného krpálu, na jehož konci už byla vidět Sesvenna Hütte.
Pak jsme se přes Schlinigpass přehoupli na druhou stranu a nádhernou cestičkou s vyhlídkou na strašně roztomilé šedé kravíky a ještě roztomilejší buclaté svištíky (zní to strašně sladce, ale oni fakt byli všichni k sežrání...) jsme sešli zase pěkně z kopečka k Uina Schlucht. To je dost zajímavá soutěska s jedinečnou stezkou vytesanou do skály (asi 900 m dlouhá). Došli jsme až na konec, pokochali se výhledem a stejnou cestou se zas šplhali nahoru ke Schlinigpassu.
Odtud jsme odbočili směrem nahoru do svahu po uzoulinké, neskutečně strmé a úplně šílené klikaté cestičce na Rasass Spitz (2941 m). Převýšení asi tak 500 m za 10 minut...na konci klikatice nás čekal nádherný pohled na vrcholky Ortler Gruppe v mracích a na úchvatné jezírko plné pulců a žab. Po fotícím záchvatu jsme pokračovali ve výstupu na vrchol, ovšem na mě přišla nějaká horská nemoc nebo co. Nemohla jsem jít, každý krok byl hrozný boj, nemohla jsem dýchat, točila se mi hlava, když jsem si chtěla vyndat bundu z batohu, byla to akce na čtvrt hodiny...no hrůza, myslela jsem, že tam vypustím duši. V takovémto stavu jsem se doplazila až na vrchol. Po vrcholovém fotu jsme ztrestali houstičku a hned mi bylo líp.
Cestou dolů se nám stala nepěkná věc, byli jsme zcela mystifikováni mapou, Italoši mají mapy ve formě obří fotografie s naznačenou trasou...to je značně matoucí, neb to zkresluje a vůbec to není pravda. Takže jelikož na mapě byla cesta zpět asi centimetr od cesty nahoru, mysleli jsme si, že už jsme nějakou odbočku minuli a je tedy třeba pustit se dolů terénem a narazit na cestičku níže. Ovšem bohužel podíváte-li se na naši správnou mapičku, cestička vedla úplně někde jinde, což tedy znamenalo hodinu a půl dlouhý sešup po drti a po trávě. Nakonec jsme cestičku díkybohu našli a po hnusné, strašně prudké klikatici jsme v před sedmou docupitali zpět k autíčku a zcela vyčerpáni (alespoň tedy někteří z nás...já) jsme dojeli do penzionku, strašně dobře jsme se navečeřeli a totálně vytuhli.
Zde je mapa naší túry, klikněte pro zvětšení:
Cestou dolů se nám stala nepěkná věc, byli jsme zcela mystifikováni mapou, Italoši mají mapy ve formě obří fotografie s naznačenou trasou...to je značně matoucí, neb to zkresluje a vůbec to není pravda. Takže jelikož na mapě byla cesta zpět asi centimetr od cesty nahoru, mysleli jsme si, že už jsme nějakou odbočku minuli a je tedy třeba pustit se dolů terénem a narazit na cestičku níže. Ovšem bohužel podíváte-li se na naši správnou mapičku, cestička vedla úplně někde jinde, což tedy znamenalo hodinu a půl dlouhý sešup po drti a po trávě. Nakonec jsme cestičku díkybohu našli a po hnusné, strašně prudké klikatici jsme v před sedmou docupitali zpět k autíčku a zcela vyčerpáni (alespoň tedy někteří z nás...já) jsme dojeli do penzionku, strašně dobře jsme se navečeřeli a totálně vytuhli.
Zde je mapa naší túry, klikněte pro zvětšení:
10.8.
V neděli jsme chtěli vstát dřív, ale jak je naším zvykem, nepovedlo se to. Po výborné snídošce jsme se vydali do vesničky Sulden pod horou Ortler. Odtud jsme započali výstup k Payerhütte (3029 m). Na Ortler (3905 m) se dá taky vylézt, ale jen na lanech a s mačkami, to se nám jaksi nechtělo. Nejdřív se šlo krásným lesem, pak po suťovém poli, tak obrovskou morénu jsme ještě neviděli. Viděli jsme davy turistů, kteří přicházeli od lanovky, naštěstí jich dost odpadlo na první chatě - Tabaretta Hütte a po úzké cestičce vyšlapané do suťového svahu jsme pádili zase skoro sami.
Přehoupli jsme se přes sedýlko Bärenkopf Scharte a po skalnaté stezičce jsme se dodrápali k Payerhütte. Tam jsme si dali límošku a vyrazili za trochou adrenalinu směrem k ledovci. No masakr...cestička úplně neviditelná,člověk šlápl na těch asi 10 cm široké cestičce a začali se drolit nejdřív menší, pak větší kamínky a padaly kamsi hluboko do propasti vedle nás...no paráda. Bála jsem se hodně, vůbec jsem nechtěla jít dál, došlo i na slzičky, ale Petr mě přemluvil a s oporou jsem došla asi dalších 15 minut až na konec cestičky, tam totiž už začínal horolezecký úsek a tam už jsem nemusela...Dali jsme si sváču, povyfotili tu nádheru a Stelvio, které jsme měli jako na dlani, a vyrazili zpět. Cesta dolů proběhla rychle a bez komplikací, ufff. Celý výstup nám trval asi 6,5 hodiny.
Pak jsme si ještě udělali výlet se 48 zatáčkami nahoru do Passo Stelvio a Švýcarskem jsme se vrátili zpátky do Burgeisu. Očistili jsme se, namazali spálené části (celý den totiž šajnilo slunce a zářil Modroušek) a vyšli si na večerní prohlídku vesničky Burgeis.
Zde je mapa výstupu na Payerhütte, pro zvětšení klikněte:
Zde je mapa výstupu na Payerhütte, pro zvětšení klikněte:
11.8.
Pondělní ráno jsme si dali poslední italskou nebo spíš jihotyrolskou snídani u rodiny Thanei, zabalili a vyrazili k jezeru Reschen See. Je to tedy spíš přehrada, která zatopila vesničky a proto z její hladiny trčí věž kostelíka, zajímavý úkaz. Zastavili jsme se ve vesničce Tartsch u překrásného, prastarého a velice romantického kostelíčka.
Pak jsme se vydali směrem Merano, ale odbočili jsme si ještě do Val Senales, kde jsme se v modrozelené nádrži vykoupali. Projížděli jsme kolem obřích jablečných sadů, je to kraj jablek...tuny jablek na stromečkách. V Meranu jsme si udělali krátkou procházku tímto lázeňským městečkem, poobědvali klobásku a vyrazili na cestu k domovu.
Pak jsme se vydali směrem Merano, ale odbočili jsme si ještě do Val Senales, kde jsme se v modrozelené nádrži vykoupali. Projížděli jsme kolem obřích jablečných sadů, je to kraj jablek...tuny jablek na stromečkách. V Meranu jsme si udělali krátkou procházku tímto lázeňským městečkem, poobědvali klobásku a vyrazili na cestu k domovu.
Jeli jsme přes Timmelsjoch nádhernými horami, tam se mi strašně líbilo. Petr mi ukázal Sölden, kde strávil půl života, a pak už jsme šupajdili domů.
