Chile I

23.7. Den 11 – Cesta do Chile – Calama

Ráno jsme se probudili na chilských hranicích. Moc jsme nechápali, proč byla cesta tak dlouho zavřená, když tam skoro žádný sníh nebyl, jenže to mělo teprve přijít. Argentinci nás odbavili celkem rychle, ale pak jsme dlouho čekali, než projede dlouhá kolona z protisměru. Pak jsme začali stoupat…jeli jsme nádhernou krajinou s výhledem na sopky, jezera a bílé salinas. Na silnici začal přibývat sníh a čím výš jsme stoupali, tím víc jsme chápali...Bohužel já znám přejezd nejvyššího místa (okolo 4600 m n.m.) jen z Petrova vyprávění. Vysoká nadmořská výška bez aklimatizace udělala své, vytuhla jsem pomalu do bezvědomí, bolela mě hlava a špatně se mi dýchalo. Petr byl jako vždy naprosto čilý a přejezd natočil. K životu jsem se probrala, až když jsme sklesali zase do příjemných 2500 m n.m. 

V San Pedro de Atacama nás čekala důkladná celní kontrola. Na autobusáku v Saltě nás varovali, ať nevozíme žádné čerstvé maso, ještě jsme se ujišťovali jestli vadí i jiné potraviny. Prý jen syrové maso. Inu vyplnili jsme celní prohlášení, odevzdali batohy i malé batůžky do rukou šťouravých celníků. Zrovna jsme vyfasovali takového zachmuřeného blba. Vybalil moje ještě trochu vlhké, tím pádem i značně zasmrádlé pohorky, pak několik vrstev oblečení a nakonec naši tašku s potravinami nejvyšší nouze – čokolády, polívky a sušené maso. Na to jsme úplně zapomněli. Chvíli pytlík studoval a radil se s ostatními, cože to tak asi může být. Pak se na náš šokovaně podívali, když se mezi sebou domluvili, že „meat“ znamená „maso“. S opatrností jaderného technika manipulujícího s nebezpečným odpadem otevřel pytlík a na chutné, lahodně vonící maso nastříkal odpornou fialovou tekutinu. Zopakoval to se všemi 5 pytlíky a hodil to do popelnice. Naštěstí jsem mezitím čile komunikovala s mladým milým celníkem a když se na nás blb obořil a chtěl nás pašeráky řádně potrestat, tenhle mladík mu něco řekl, asi se nás zastal a byli jsme donuceni jen podepsat nové prohlášení o tom, že jsme něco vezli. Ufff…ale koho by to napadlo, zvlášť když já svědomitá se třikrát ujišťovala, že vadí jen syrové maso…později se ukázalo, že mezi Argentinou a Chile vadí všechno rostlinného nebo živočišného původu. Naštěstí čokolády, polívky, salámek z Argentiny a jeden přehlédnutý pytlík masa zůstaly zachovány.

Pokračovali jsme dál do města Calama, kde jsme si hned zarezervovali dva poslední lístky do města Arica, odložili tam batohy do dosti pofiderní úschovny (kumbál se záchodem zavřený jen na oko na visací zámek a hlídaný dost divným chlapíkem s pořádným klóbrcem…ale lepší než se s batohama tahat) a vyrazili jsme do městečka. Bylo strašné horko, poseděli jsme na náměstí, na internetu a šli zpátky na autobusák čekat na noční bus, ve kterém jsme pak okamžitě usnuli.

---

Pokračování v Peru I.