Odpoledne jsme naložili všechny věci do auta a vyjeli jsme směr nádherné Sarntalské Alpy. Cesta trvala asi 7 hodin, dost pršelo. Spali jsme na malém parkovišti ve Sterzingu na severu Itálie hned po sjezdu z dálnice.
24.7.
Ráno jsme se probudili celkem brzy a vyjeli jsme asi 16 km nahoru na Penser Joch. Tam jsme s krásným výhledem na sluníčko procházející skrz mraky posnídali, převlékli se a nakonec jsme zaparkovali před chatou na parkovišti. Bylo dost pošmourno, foukal vítr a nevypadalo to moc nadějně. I přesto jsme vyrazili na túru. Cesta vedla nejdřív přes zelené, až trochu Skotsko připomínající kopce. V dálce jsme pod mraky zahlédli ostře vystupující Dolomity. Přelezli jsme jeden kopeček a sklesávali jsme do nádherného údolíčka se zeleným jezírkem a malým potůčkem. Pozorovali jsme taky první svištíky. Pak jsme přeskákali přes velké balvany a překrásným zalesněným svahem jsme opět stoupali vzhůru. Potkali jsme dost zvláštního pastevce s příšerným dialektem. My nabalení v několika vrstvách, čepici, rukavice...on jen tak nalehko v džínách, kolem ramen přehozený jakýsi kabátek...vyrazil si jen tak na malý okruh zkontrolovat krávy. O kus dál jsme pak na ně narazili, skoro každá měla svůj kůl, o který se vší silou drbala.
Počasí se ještě více znevlídnilo, ochladilo se a mrholení se změnilo ve sněžení. Trávy ubývalo, kamení přibývalo, mlha houstla. Měli jsme v úmyslu vystoupat na Tagewaldhorn, jenže už tak dost úzká a drolivá cestička po chvíli zmizela a začali jsme lézt po kamenech. To se mně vůbec nelíbilo a i Petr po chvíli usoudil, že už je to opravdu nebezpečné. Takže jsme rozhodli, že se vrátíme a co nejrychleji dojdeme do chaty. Museli jsme ovšem překonat ještě jeden hřebínek. Na druhé straně v závětří jsme uvařili polévku...mmmm...zahřála:).
Pak už to netrvalo dlouho a uviděli jsme chatu, měli jsme docela radost. (Asi dva dny před odjezdem jsme si rezervovali místa, měli jsme štěstí, poslední dvě...). V chatě jsme se ubytovali (= zabrali jsme si dvě matrace v lageru, kde jinak bylo ještě natěsnáno na celkem malém prostoru 10 paland), zalezli jsme do spacáčků a prospali jsme celé odpoledne. V podstatě jsme s malou přestávkou na bagetu k večeři spali od tří odpoledne do sedmi do rána. Nádhera...Přivalila se sice ještě banda Italů, ale to nás rozhodně neprobudilo:)
Druhý den ráno jsme posnídali ještě v chatě, neboť ubytování nelze koupit bez polopenze. Z večeře jsme se vyvlíkli, ale snídaně nás neminula, přišla nám nakonec docela vhod. Kolem půl deváté jsme vyrazili na vrchol Jakobspitze. Paní z chaty říkala, že to je vycházková cesta...mně to teda moc nepřipadalo, ale dalo se:). Asi za hodinu jsme se mlhou po kamenech vydrápali na dost větrný a mrazivý vrcholek. Stál tam kříž, který byl z jedné strany omrzlý a ojíněný. Chvilkami prosvítalo slunce a osvětlovalo krásná údolí pod námi. Moc jsme se tam nezdržovali a začali jsme po kamenitém a úzkém hřebínku sestupovat. Postupně se trochu oteplovalo a naštěstí i rozjasňovalo, mohli jsme odkládat vrstvy. Před námi z mraků vystupovaly nádherné okolní hory a taky jsme už zahlédli jezero v údolí, ke kterému jsme směřovali.
Došli jsme k rozsáhlému pásmu pokrytému klečí, tou jsme pak celkem dlouho klesali až k pásmu lesa. Bylo to tam velice malebné a okouzlující. Potůčky, zvláštní stromy a hlavně...za celý sestup jsme potkali čtyři turisty...Opravdu žádní lidé. Lesem a kolem prvních stavení jsme seběhli až dolů k jezeru Durnholz, kde se to turisty naopak jen hemžilo. Sedli jsme si na sluníčko na lavičku, najedli se a relaxovali. Čekal nás totiž ještě odpolední přechod přes hřebínek do vedlejšího údolí. Nožičkám se ta představa vůbec nelíbila.
Po břehu jezera jsme došli ke kostelíčku, od kterého jsme začali příšerným trhákem stoupat téměř kolmo vzhůru po louko-cestě. Stoupání bylo hodně náročné, ale aspoň výškové metry rychle přibývaly. Přes les, pak klečí až ke kamenům s trochou trávy. Počasí už bylo úplně parádní. Na hřebínku byl opět překrásný výhled na okolní hory a opět bylo dost větrno. Přehoupli jsme se na druhou stranu a začali jsme klesat do druhého údolí. Příroda tam byla fantastická. Šediví kravíci, vysoké jehličnaté stromy, potůček...no pohádka. Nejpozoruhodnější pak byl dům na stromě, ovšem tak zhruba ve 20ti metrové výšce mezi dvěma kmeny. Podivnůstka podivná. Sešli jsme až dolů do vesnice, dali si malou sváču a polní cestou došli asi po hodině do druhé vesnice, kde jsme chtěli nocovat.
Bohužel ve vesnici nebyla žádná jiné možnost ubytování (Zimmer frei, apartmány, cokoli...) kromě hotelu Murrerhof. Petr tam spal jednou při Evropském poháru a trochu mě varoval...hotel se bohužel od té doby nezměnil. Extra nepříjemná, zmalovaná paní recepční, oprýskané a dost chudé vybavení pokoje...ale byli jsme tak unavení, že jsme si dopřáli luxus sprchy a flákli sebou do postele.
26.7.
Snídaně v hotelu byla celkem OK, až na scénku s čajem...dovolili jsme si požádat o uvaření čaje do termosky. Baba nejdřív na termosku koukala, jako když ji nikdy neviděla, pak odkráčela a nakonec se vrátila s tím, že ale čaj extra bude taky extra zpoplatněn. To Petra trochu rozlítilo, nakonec ale nic nechtěla. Po snídani jsme vyrazili na poslední fázi našeho pochodu. Měli jsme před sebou 1400 výškových metrů na Weisshorn. Nejprve se šlo po široké cestě do druhého údolí a tím se pak (opět značně prudce) stoupalo nahoru. Došli jsme nejdřív k osadě Oberberg Hütten, což byly asi tři dřevěné domy (jeden pěkně luxusní). Pak cesta skončila a stoupali jsme pastvinami okolo stáda krav a pak stáda koní kolmo vzhůru. Občas tu a tam zapískal svištík. Začaly klikaté serpentiny a my jsme si vychutnávali krásný výhled do údolí. U rozcestníku jsme potkali první skupinku turistů a dali jsme si krátkou pauzu.
Začala opět kamenná fáze a drápali jsme se sutí na nejdřív jeden a pak druhý hřebínek. Už jsme té suti začínali mít dost. Odměnou nám ale bylo malé sedýlko pod Weisshornem, kde jsme složili batohy a chvíli si odpočali. Zbývalo posledních dvě stě výškových metrů na vrchol. Jenže...po krátké cestičce už začal jen výstup po skále s možností chytit se ocelového lana. Vysoukala jsem se asi dvacet metrů a pak mě zachvátila totální panika. Jak se to trochu drolí, není se pořádně čeho držet a pode mnou kde nic tu nic, tak končím:))Takže jsem se vrátila dolů a Petr vyhopsknul jako kamzík až na vrchol.
Poobědvali jsme, pofotili, pokochali se krásným ledovým jezírkem a vydali jsme se na poslední úsek trasy - po úbočí zpět na Penser Joch. To už byla pohodička. Sluníčko, nádherné hory okolo, celá naše trasa jako na dlani. Navíc úžasné zpestření...přímo na úzké cestičce si udělala noru sviští rodinka. Zpozorovali jsme je včas a asi z deseti metrů jsme sledovali tlustého taťku sviště, jak si to valí nahoru na skálu...oficiálně strážit, ale pěkně se tam rozplesknul...mamku svištíci s vytahanými cecíky, která seděla a opravdu strážila...a hlavně pět malých svišťátek, která se po sobě válela, hrála si a všeobecně tak dováděla přímo na cestičce. Odvážili jsme se jít blíž, až jsme nakonec došli přímo k nim a pozorovali jedno sviště asi z metrové vzdálenosti. Božžžžžíííííí, naprosto dokonaléééé a extrémně roztomiléééé:))Málem jsme se rozplynuli...video 1,video 2
Když jsme se dostatečně pokochali svišťátky, došli jsme už jen kousek k chatě a hlavně k autíčku. Ještě jsme si pofotili koně pasoucí se nad chatou, převlékli se a vydali jsme se k soutěsce Gilfenklamm. Vchod k soutěsce byl dobře značen, vstup 3 EUR na osobu a určitě stojí za návštěvu. Poměrně dlouho se jde cestičkou podél potoka, který je čím dál dravější. Pak začnou dřevěné mostíky a schůdky a najednou se objeví ta nejkrásnější část soutěsky - obrovská vymletá dutina, kterou padá voda dolů. Je to moc krásná podívaná. Pak se ještě kousek stoupá úzkými chodbami mezi skalami až k druhému vchodu, tam soutěska končí. Stejnou cestou jsme se pak vrátili zpět (celkem asi 1 hodina),video. Vydali jsme se na cestu zpět, dojeli jsme starou silnicí přes Brenner do Rakouska a tam jsme se ubytovali v malém Zimmer frei u staré babči. Sice skromný, ale levný pokojík, babča moc milá.
27.7.
Ráno jsme vydatně posnídali, babča celou dobu švitořila viditelně potěšena naší přítomností:) Pak už jsme svištěli v dešti domů. Ještě jsme se chtěli zastavit u Wolfgangsee, ale tak pršelo, že jsme ho jen částečně objeli, zjistili, že se celé objet nedá a jeli jsme domů.
Sarntalské Alpy jsou nádherné, zas trochu jiné a hlavně...nejezdí tam moc turistů:)
