Pro rok 2008 jsme zvolili za cíl cesty už dlouho plánované Španělsko. Nejdřív jsme chtěli letět do Sevilly a tam si půjčit auto. Po nekonečných diskuzích a zvažování pro a proti jsme se rozhodli pro sice delší, ale pohodlnou a levnější variantu - cestu autem.
Čtvrtek 24.4.
Po asi 5 hodinách mého cestovního stresíčku (kvílení, nadávání a strachování) jsme se rozloučili s mazlíky, které měl následující tři týdny hlídat můj brácha. Nasedli jsme do autíčka a vyjeli jsme směr rodiče, nejdřív Petrovo a pak moji. U našich jsme dobalili zbytek cestovatelských potřeb, asi 358 řízků, 263 rohlíků, cukroví, balíky vod a podobně…snažili jsme se jít brzy spát, ale nějak to nevyšlo.
Pátek 25.4.
Ranní vstávání v půl pátý nebylo nic moc, ale vidina večerního koupání v moři nás hnala vpřed. Po cestě se nic neobvyklého nestalo, pár zácpiček, liják na dálnici a pak už jen slunečné počasí v Itálii. Sotva jsme najeli na pobřežní dálnici, chytli jsme nekonečnou frontu v podstatě až do Monaka. Za oběť padla půlka krabice lineckého od mojí mamči. Francouzi jako obyčejně nezklamali, před ani za Monakem nebyl ani jeden kemp. Našli jsme si pěkné parkoviště na Cap Ferrat a šli jsme na procházku kolem útesu. Když jsme se vrátili a chtěli zalehnout, moc se mi nezdálo, že jsme stáli přímo pod lampou a kolem proudily davy, no možná ne davy, ale chodili tam lidi do jachtařského klubu a to se mi vůbec nelíbilo. Donutila jsem teda nebohého a dost unaveného Petra, abychom změnili spací místečko. Vyjeli jsme serpentinama někam nad město a tam jsme na trochu odlehlém parkovišti zalehli ke spánku.
Sobota 26.4.
Ráno jsme posnídali českou vánočku s nožkama klimbajícíma z hradeb a nádherným výhledem na moře a město pod námi a vydali jsme se na prohlídku Monaka. Doporučuji parkovat na kraji města, nejlépe u exotické zahrady, můžete si pak užít cestu do města pomocí mnoha výtahů uvnitř skal. V půl devátý ráno nebyla ve městě ani noha, prošli jsme si nádvoří a okolí paláce, přístav a u kasina jsme se otočili zpátky k autu (opět jsme použili výtahy, to bylo něco pro nás…). Dalším cílem byl kaňon Verdon, cestou jsme se ještě zastavili u dvou nádherných kaskád a projeli jsme podivuhodnou náhorní plošinou. Obídek jsme si dali přímo v korytě řeky Verdon a pak jsme začali šplhat silničkou podél kaňon. Měli jsme štěstí a mohli jsme pozorovat několik orlů skalních. Některý kroužili pěkně blízko. Byl to úžasný zážitek. Odpoledne jsme dorazili k jezeru Lac du St. Croix, kde jsme si půjčili šlapadla a vydali jsme se na nich po úplně zelený řece do kaňonu. Ubytovali jsme se v kempu přes silnici a večer jsme strávili válením se na plážičce a hraním karet.
Neděle 27.4.
Po snídani jsme vyrazili do Provensálského Colorada. Nevěděli jsme přesně, kde to je, a trochu nás zmátla cedule „Colorado Adventures“. Tam jsme se chvíli procházeli, našli malou oblast červených skal, provazový park a dokonce jsme skoro vylezli na jednu horu, ale pořád to nebylo ono. Naštěstí z hory jsme uviděli tu správnou oblast, nasedli do auta a asi po sto metrech jsme narazili na obrovský kruháč s ještě větší cedulí „Provensálské Colorado“. Tam už to bylo ono, poznalo se to podle toho, že to bylo všechno placené…Nicméně komíny i Sahara z překrásných červených skal za to rozhodně stály. Dále jsme pokračovali do červené vesničky Rousillon na červené skále. Prolezli jsme si malebné uličky a já zas fotila jako šílená. Po cestě k Pont du Gard jsme spořádali zbývající řízečky. Akvadukt Pont du Gard byl ohromující (měl teda taky ohromující parkoviště, ohromující vstupní komplex a ohromující davy lidí…). Pořádně jsme ho obešli, prozkoumali a povyfotili a dokonce jsme se i vykoupali v řece Gard. Potom už jsme to svištěli po dálnici ke španělským hranicím. Koupili jsme si pizzu a jeli jsme hledat místo na spaní. Našli jsme krásné parkoviště přímo u moře, snědli jsme pizzošku a chtěli jít spinkat, jenže…už když jsme tam zastavili, objížděl tam podivně bílý pickup, přijel až k nám, otočil se a jel zpátky. Pořád tam kroužil. To bylo něco pro mě, okamžitě jsem viděla muže v černé soupravě s termobrýlemi na očích a černým kufříkem plným chirurgických nástrojů, jak nás jde zavraždit…I Petr měl obavy a to už je co říct. Jeli jsme pryč a spali jsme na parkovišti ve městě, bylo to rozhodně bezpečnější než vrahounův revír. Úplně vidím, jak tam pak přijel a byl zklamaný, že žádná vraždička nebude.
Pondělí 28.4.
Ráno jsme bleskově vstali a v půl osmé jsme přejeli hranice se Španělskem. Snídali jsme v krásné pobřežní vesničce Portlligat, kde bydlel Salvador Dalí. Jeho dům byl bohužel zavřený, takže jsme po krátké procházce jeli dál do Figueres. Tam jsme si prohlédli Dalího muzeum a největší pevnost v Evropě, po jejím obvodě jsme ušli asi 2,5 km. Pokračovali jsme do Santa Pau, které leží ve vulkanické oblasti Garrotxa. Udělali jsme si krátký okruh kolem bývalých sopek, sestoupili jsme do kráteru sopky de Santa Margarida a po asi 5 km došli zpátky k autu, kde jsme poobědvali. Posledním místem na pondělním programu byla Girona. Tohle město nás úplně očarovalo. Všechno bylo ze šedého kamene, prohlídli jsme si obrovitánský sál katedrály, tapisérii Stvoření, krásné uličky a nádherné barevné domy při řece. Spali jsme v pěkném kempu přímo u moře.
Úterý 29.4.
Hned po probuzení jsme se konečně vykoupali v moři, trochu zimísek, ale šlo to. Po snídani jsme vyjeli k deltě Ebra. Projížděli jsme dech beroucí krajinou plnou zatopených rýžových políček, ve kterých se zrcadlila modrá obloha a brodiví ptáci. Dojeli jsme až k Ebru a navštívili tzv. Deltárium. Tam jsme hned u vchodu vyfasovali pytlíky s krmením a mohli jsme si krmit ptáčky a další živočichy. Nabrali jsme si tam taky letáčky a mapičku a vydali jsme se na nádherný, asi 5 km dlouhý písečný výběžek. Tam jsme v dálce pozorovali hejno plameňáků, koupali jsme se a obědvali. Celá delta Ebra je neobyčejná, plná různých močálku, políček, ptáků, rostlinek…moc se nám tam líbilo. Odpoledne jsme se přesunuli pěkný kus cesty, asi 500 km, do Puerto de Mazzarón, tam jsme celkem rychle našli kempík a ještě večer jsme podnikli vyjížďku k majáku. Večer jsme si otevřeli Rioju a k ní jsme labužnicky mlsali chorizo…mňam.
Středa 30.4.
Před snídaní (vánočky už došly, takže na řadu přišel biskupský chlebíček od mamči, výborný…) se šel Petr ještě vykoupat do úplně ledového moře, já jsem si jen zbaběle ošplouchla nožky. Pak už jsme mířili do Cala Carolina a Cala Cocedores, dvou nádherných, romantických zátok, kde už jsem se teda koupala i já. A nejlepší bylo, že nikde nebyla ani noha… Další zastávkou bylo Las Negras, malinká bílá vesnička s černým pískem na pláži. Z průvodce jsme si tady vybrali trasičku, úplně kouzelnou trasičku podél pobřeží z vybělených vápencových skal, která byla zakončena krásnou pláží. Cestou na Cabo de Gata jsme opět pozorovali plameňáky a pak jsme si i přes můj protivný queeling vyjeli po zakázané cestě kamsi nahoru k majáku nebo co to bylo. Byl odtamtud božský výhled. Škoda, že jsme tam neměli víc času, trasiček by tam bylo víc. Poobědvali jsme a vydali se na nekonečně dlouhou písečnou pláž s obrovskými vlnami, kde jsme asi hodinu řádili a koupali se v šampaňském. Hledání kempíku byl opět totální propadák. Zatracená La Garoffa byla tak maskovaná, že jsme ji minuli asi o 20 km a museli jsme se vracet, byla maskovaná za skálou a taky přímo naproti ní byl zajímavý mostík, který předtím zřejmě odlákal naši pozornost. No po rozhovoru s recepčním Mrožem (Angličan vypadající jako mrož) jsme se ubytovali a vydali se do Almeríe. Prohlídli jsme si na poslední chvíli Alcazabu a chtěli jsme se někde navečeřet. To jsme ale netušili, že Španělé nevedou normální restaurace. Mají jen blbý bary s tapas, kde nejsou ani normální stoly a nedá se tam objednat pořádný jídlo. Skončili jsme v Carrefouru a na náměstí jsme asi v 10 večer zkonzumovali bagetu s jamónem. Velká dobrůtka.
Čtvrtek 1.5.
Dokopali jsme se vstát trochu dřív a vyrazili doTabernas ( jediná pouštní oblast v Evropě). Vyšplhali jsme se na zdejší Alcazabu, porozhlídli se po neskutečně krásné poušti a vybrali si kopeček, na který vylezeme. Po cestě územím nikoho jsme se vydrápali na suťovitý kopec a pojmenovali ho PE15. Pak jsem se po asi 10 km dlouhé štěrkové cestě, kterou jsme zdolávali asi hodinu, a po šplhání klikatými silničkami dostali k observatořím Calar Alta, konečně jsme viděli v plné kráse Sierra Nevadu. Odpoledne jsme strávili v horách blízko Laujar de Andarax, kde jsme šli podle průvodce starými kanály, tunýlky a božským borovicovým lesíkem. No a dále jsme pokračovali přes hrad Calahorra do jednoho z nejkrásnějších měst Andalusie – Guadixu. Město má asi 30 000 obyvatel, z nichž ale 10 000 žije v jeskynních domech. To bylo něco nezapomenutelného. Pronajali jsme si jeden takový skalní domeček a vyrazili na obhlídku města. V první linii jsou bohaté jeskynní domy s krásnou fasádou a garážemi, v druhé linii jsou obyčejnější domky, jako byl ten náš a ve třetí jsou chudé nebo úplně vybydlené jeskyňky. Naše jeskyňka měla kuchyňku, koupelnu, salónek a dvě ložnice, všechno vyškrábané hluboko do skály. Marně jsme opět hledali nějakou normální restauraci, skončili jsme zase na kebabu.
Pátek 2.5.
Ráno jsme se probudili do dokonalé tmy. Člověk sipřipadal slepý, v jeskyni nebylo vidět na krok. Vrátili jsme klíčky od domečku a vyrazili do Granady. Granada byla trochu zklamáním. Je to sice krásné město, ale pokud se chce člověk podívat do její největší chlouby Alhambry, musí si vstupenky rezervovat mnoho dní dopředu. Přišli jsem před otvírací dobou a už se tam tvořila kilometrová, to fakt nekecám, fronta. Mraky lidí, ani jsme přesně nevěděli, kde máme čekat. Nicméně po asi 20 minutách vyhlásili, že pro dnešek je vyprodáno. Vydali jsme se teda do města, narazili jsme na muzeum jeskyní (ale proti Guadixu nic moc), prošli jsme si staré město, arabské lázně, prohlédli jsme si opět spolu s dalšími asi 500 lidmi Capillu Real. Po cestě k autu jsme objevili ještě vchod do volně přístupných prostor Alhambry, tak alespoň něco. Odpoledne jsme strávili v parku věd, byla tam spousta zajímavých věcí, vysoká věž, výstava jedovatých zvířat a motýlí domeček. Nakoupili jsme zásoby a vydali se do hor do vesničky Trevélez, kde jsme v krásném kempíku přenocovali.
Sobota 3.5.
Sobota byl den D, den výstupu na nejvyšší horuŠpanělska (pominu-li Kanárské ostrovy…) Mulhacén. Nepřeháněli jsme to s moc brzkým vstáváním, stejně by se nám to nepodařilo. Vycházeli jsme v půl osmé, cestu nám večer předtím popsala sympatická majitelka kempu. Přesný popis trasy a celého výstupu naleznete zde. Nejdřív jsme šli lesíkem, pak jsme se podél vodopádků dohrabošili k nádherné laguně. Od té vedla cesta sutí až na vrchol. Chvilkama jsme šli po sněhu, ale nebylo to nijak strašně. Celkem nám cesta na vrchol trvala 5 hodin, tam jsme udělali tradiční vrcholové foto, snědli sváču a studentskou pečeť. Po cestě dolů Petr neodolal, svlékl oblečení a za potlesku okolních turistů se vykoupal v lagunce, ovšem nutno dodat, že lagunka byla zpola zamrzlá a voda měla dva stupně. Pro mě naprosto nepochopitelné. Já cestou zpátky učinila neblahé poznání, moje lýtečka byla rudá jako rak a pálila jako čert. Večer jsme jeli do Trevélezu nakoupit jamón, Petrovu tatínkovi celou nohu a pak jsme si v kempu dali za 9 euro vynikající tradiční večeři. Noc byla strašná, moje lýtečka žhnuly neuvěřitelným způsobem a každé dvě hodiny mi Petr musel dávat studené obklady.
Neděle 4.5.
Ráno jsme posnídali vynikající andaluský dortík a vyrazilik Rio Verde, opět nádherná trasička podle průvodce. Šlo se krásnými horami k vodopádu se zkamenělými stromy a malou krápníkovou jeskyňkou. Podél dalších vodopádů jsme sestoupali až dolů k řece a v úplně průzračné zelené vodičce jsme se vykoupali. Po cestě do Nerjy jsme projížděli krajem mišpulí (něco mezi blumou a meruňkou a možná ještě rajčetem…) a hledali bez úspěchu akvadukt v Almuňecaru. Blízko Nerjy jsme našli kempík a vyrazili do obrovských jeskyní. Tradiční španělské megalomanství s trochou komerčního nevkusu a mraky turistů, ale jinak jeskyně samotné byly impozantní a vážně obřích rozměrů. Odpoledne a podvečer jsme strávili na malé plážičce a večer jsme vyrazili do města na zmrzku a Balcon de Europa, ze kterého je výhled na nádhernou pláž.
Pondělí 5.5.
V pondělí byla v plánu soutěska Rio Chillar, trasička z průvodce, která vedla přímo soutěsko a šlo se převážně vodou. Byl to jeden z nejhezčích zážitků. Nejdřív jsme šli kolem krásného vodopádu, nazuli jsme botky do vody a vstoupili do soutěsky. Pak se šlo kolem modrozelených lagunek a přes větší kameny se mělo dojít až k přehradě. Asi mysleli nějakou bývalou přehradu, protože my jsme na konci stezky nic neviděli. Po cestě zpátky jsme se vykoupali v lagunkách, viděli jsme několik žab a dokonce žlutého vodního hada. To vědět předtím tak se tam rozhodně nekoupu. Cestou do Málagy jsme nakoupili v Supersolu jídlo a udělali si pozdní obídek na parkovišti. Málaga nás moc nezaujala, katedrála s nedokončenými věžemi, zavřená Alcazaba a zrušená tržnice. Rychle jsme si všechno prohlídli a vydali se na sever do Torcalu. Ubytovali jsme se v kempu a večer jsme vyrazili ještě k Fuente de Piedra. Tam jsme si půjčili kola a podle rady ženštiny z obchůdku jsme našli obrovské hejno plameňáků. Pozorovali jsme je dalekohledem, já měla opět fotozáchvat a pak jsem se vydali zpět do kempu.
Úterý 6.5.
Po snídani jsme jeli do El Torcal, oblast s vápencovými útvary vymodelovanými erozí (něco jako naše Pokličky nebo Hrubá skála). Po žluté trasičce jsme si udělali malý okruh skalami a pak ještě autem strastiplný výletík po uzoulinké silničce k nějakému vysílači. Dalším bodem programu byl Lobo (vlčí) park, viděli jsme na něj ukazatel, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Hodinu a půl dlouhá, strašně zajímavá prohlídka nejprve malé zoo (prasátko Pinky, fretka Federica, lišák Oskar) a pak výklad o vlcích (4 druhy: timber, aljašský, ruský a iberský) se nám moc líbili. Potom jsem se vydali hledat megalitické dolménové jeskyně. To byl taky podfuk zase. Po celkem dlouhém bloudění, bez jakýchkoli ukazatelů jsme je našli, jeskyně byly uprostřed města v zeleném kopci, u nich stálo hypermoderní kosmostředisko (recepce, promítací a výstavní sál) a vedl k nim fungl nový betonový chodníček, řádně zatočený. Jinak jeskyně byly malé, ale docela zajímavé. Odpoledne jsme si jeli prohlídnout soutěsku Gargantu del Chorro s adrenalinovou, bohužel ale už rozpadlou cestičkou Camino del Rey. Správně jsme našli výchozí bod, ale pak už se nám jaksi nedařilo trefit správnou cestu na vyhlídku nad propastí. Po asi hodině bloudění jsme jí trefili a stálo to za to. Ještě jsme se vykoupali v přehradě s modrozelenou vodou a vyrazili jsme směr Ronda. Našli jsme si kempík a na večeři jsme si zajeli do Rondy na celé španělské menu.
Středa 7.5.
Celé dopoledne jsme strávili v překrásné Rondě. Obhlídli jsme most Puente nuevozvnějšku i zevnitř, navštívili jsme Plaza de Toros, to bylo moc pěkný. Bohužel Casa del Rey se rekonstruoval. Z Rondy jsme si ještě zajeli do vesničky Setenil, kde mají domy místo střechy skálu. Byla to nádherná bílá vesnička. Pak už jsme se vydali na Gibraltar. Ten se stal největším zklamáním celé dovolené – zácpy, draho a turisti všude. Vyjeli jsme lanovou na The Rock, došli na vyhlídku, obdivovali vzteklé opičky žeroucí bagety a vydali se zase dolů. Cestou jsme objevili středomořské schody, to bylo něco pro Petra, vedlo to do houští, adrenalínek…no podlehla jsem a vydala jsem se po nich s ním obejít výběžek. Měl štěstí a vylouskli jsme se u jeskyně sv. Michaela. Ta byla ještě víc nevkusná než Nerja, ale taky byla zajímavá. Maurský hrad byl zavřený, protože ho přepadly opice. Jediná pozitivní věc na Gibraltaru je strašně levná nafta. Dojeli jsme až za Tarifu do kempu Rio Jara, foukal strašlivý vichr, prý je tam kvůli němu značný počet sebevražd. Večer jsme si udělali malou procházku k vodě, pozabíjeli všechny komáry, vypili flašku vína a šli spát.
Čtvrtek 8.5.
Původně byla v plánu cesta trajektem do Maroka, ale pak jsme usoudili, že bychom strávili další den mezi davy lidí a z Maroka bychom toho stejně moc neviděli, tak jsme si radši udělali krásný odpočinkový den. Nejdřív jsme šli dlouhou procházkou po pláži Valdevaqueros a sbírali jsme mušle a korály. Dokonce jsme se i vykoupali a popojeli na další trasičku podél útesů na vyhlídku, ta byla trochu nudnější, ale výhled krásný. Poobědvali jsme krevetky na pláži, kde jsme viděli i 1,5 metru dlouhého hada, naštěstí mrtvého. U Puerto de Santa María jsme si našli hodně moderní kempík (průkazky s fotkou a Juan na motorce, který nás zavedl na naše místo vedle obřího auta Brutalis) a po chvíli odpočinku a osvěžení jsme se vydali do Cádizu. V Cádizu jsme si prohlídli novou i staroukatedrálu, Torre Tavira s nádhernou vyhlídkou na spoustu obchodnických věžiček a Camara Obscura (obraz promítaný na vyduté plátno), mimochodem průvodce měl moc zajímavou angličtinu. Hledání vhodného stravovacího zařízení bylo opět marné, uspokojila nás až restaurace u kempu, kde jsme si objednali rybí talíř pro dva, to byla pořádná porce výborných ryb, chobotnic atd.
Pátek 9.5.
Budíček jsme ignorovali a vstávali jsme pěkně pozdě. Šupajdili jsme do Sanlúcaru, říční pláž byla trochu špinavá, ale zase to bylo něco jinýho. Potom jsme nabrali směr Cota Doňana, cestou jsme pozorovali ptáky na ostrůvku a pak jsme narazili na hejno plameňáku kousek od silnice. Brodili se tam, typicky plameňákovsky pokejhávali a vůbec si nás nevšímali. Těsně před El Rocíem jsme na vedlejší prašné cestě viděli podivně vyšňořené vozy, světlice a davy lidí. V průvodci jsme se dopátrali, že jsme se stali svědky největší andaluské slavnosti Letnic – uctívání panenky z rosy (Virgen del Rocío). To, co následovalo potom, bylo naprosto neuvěřitelné. Všude, kam se člověk podíval, parkovala auta, všechno se snažili řídit policajti a my si připadali jak v jiném světě nebo ve filmu. Lidé byli oblečeni velice stylově – ženský flamencové šaty, kukardy, ozdoby, v kočárech, chlapi na koních, v kloboucích…seděli na zápraží, zpívali a tleskali, silnice byli jen písečné cesty, všude se něco dělo. Bylo to božííííííííííííí (prezentace). Já měla fotoamok jako ještě nikdy.Prošli jsem křížem krážem celou vesnici, prohlídli si zaparkované vozy různých bratrstev a konečně jsme ochutnali churros (vynikající čokoládová prasárnička). Bohužel ale kvůli slavnosti byl zavřený národní park. Pokračovali jsme teda k moři do Matalascaňas na báječnou pláž s obrovskými vlnami, kde jsme se asi hodinu a půl dokonale vyblbli a prošli si stezku v dunách. Pak jsme si našli kempík a začalo pršet.
Sobota 10.5.
Ráno se šel Petr vykoupat do hodně studené vodičky a opět jsme trochu pozměnili původní plán. Jeli jsme do La Rábidy ke klášteru a pak na sever do Araceny na prohlídku překrásných jeskyní, bohužel se tam nesmělo fotit a výklad byl ve španělštině. Byly fakt úchvatné, nejkrásnější, co jsme kde viděli. Pak jsme šli ještě do muzea jamónu, ale to nás dost zklamalo. Chtěli jsme si to tedy vylepšit vesnicí jamónu Jabugo, ale trefili jsme se zrovna do siesty,takže všude bylo mrtvo. Pak jsme si ještě prošli nádhernou vesničku Almonaster la Real s mešitou uvnitř hradu, v téhle vesničce byly rozhodně ty nejužší uličky, vytočit se s pětimetrovým Stříbrňouškem bylo fakt umění. Poslední vesničkou bylo Zufre, krásné malebné uličky. No a podvečer jsme trávili hledáním kempíku u Sevilly. Tradičně jsme dostali značný civilizační šok z velkého města. Kempů je tam hodně málo a označené nejsou vůbec. Nakonec jsme jeden totálně přeplněný našli, aspoň že tak, ale byl to hnus.
Neděle 11.5.
Ráno jsme se rychle oblíkli a co nejrychleji pryč. V Seville jsme byli pěkně poránu skoro sami. Prošli jsme si nádherný Alcázar s krásnými oblouky, dlaždičkami a hlavně zahradami. Je to překrásné místo. Pak jsme posnídali, nakoukli do katedrály a šupajdili jsme do Casa de Pilatos, což je bohatě vyzdobený starý dům. Museli jsme pádit do Torre del Oro, aby nám ji nezavřeli, odtud byl krásný výhled a uvnitř námořní muzeum. Poslední na programu bylo Plaza de Espaňa, tradiční megalomanský projekt, ale museli jsme uznat, že to bylo moc pěkné místo. Poobědvali jsme náš oblíbený kebab a celí šťastní jsme se zase vzdálili z civilizace. Navštívili jsme vesničky Carmona a Écija, kde jsme si procourali uzounké uličky a malebná náměstíčka. Cestou do Cordóby nás chytnul pěkný liják a zas jsme tam nemohli najít kemp, u velkých měst to nemají moc zmáklý. Hledali jsme celkem dlouho, ale podařilo se. Večer už se nám nikam nechtělo, tak jsme popíjeli sherry a hráli město, země atd.
Pondělí 12.5.
Ráno jsme chtěli nakoupit, ale Španěláci jsou na tom s časem do na štíru, takže neotvírají, kdy mají a vůbec. Po úmorném hledání parkoviště a prodírání se davy důchodců jsem si prošli okolí řeky a pak jsme se postavili do docela dlouhé fronty na mešitu. Opět neotevřeli, kde měli, navíc se tam tvořila ještě brutální fronta u vchodu tvořená převážně důchodci, ale ty jsme skoro všechny pak předběhli, už jsme na to neměli nervy. Mešita byla fantastická, nádherné sloupoví, lampy, oblouky, krásná zákoutíčka, no úžasný zážitek. Pak jsme se marně snažili vybrat pohledy a radši jsme se vydali zpátky k autu, ta civilizace a davy nám nějak nedělá dobře. V Carrefouru jsme nakoupili dary rodičům a nám, hlavně jamón a alkohol samozřejmě a vyrazili směr Cazorla. Projížděli jsme krajem oliv, krásná podívaná, všechny kopečky úplně učesané. Našli jsme si takový děsuplný kempík (byli jsme tam úplně sami, v baru byli jen dva štamgasti, já se tam strašně bála). Večer jsme šli ještě na malinkou procházku do Cerrado Utrero. Zcela netradičně jsme zabloudili, takže po chvíli prodírání se křovím,pokoušení se přelézt dravou rozvodněnou řeku, mým totálním nasupení a vyšplháním se do kozorožčího kopečku (kozorožce jsme opravdu i viděli) jsme se dostali na správnou cestičku, došli jsme k vodopádům a malé přehradě. Viděli jsme i lišku. Pak jsme se po silničce vrátili zpátky k autu. Noc v děsuplném kempíku jsme k mému velkému překvapení přežili.
Úterý 13.5.
Po snídošce jsme se vydali na nádhernou túru podél řeky Borosa, která byla po deštích docela rozvodněná, ale o to to bylo hezčí. Nejdřív se šlo docela dlouho těsně podél řeky a pak jsme začali stoupat, na řece se dělaly úžasné vodopády a vůbec všude, kam se člověk podíval, byly vodopády. U největšího vodopádu zahaleného v pořádně mlze jsme odbočili a prošli horou (vedle vodního kanálu tunelem, tam jsme si totálně promočili pohorky) nad vodopád, kde se otevřelo překrásné údolíčko. Kolem první laguny jsme lesem došli ještě ke druhé laguně, kde jsme posvačili a vyhlídli si horu, kam bychom ještě mohli vylézt. Měli jsme kopii z průvodce, kde byla cesta popsaná…ale úplně blbě!!!! Bohužel pro nás. Vydali jsme se podle popisu, našli jsme prvního, ale taky posledního mužíka a cestičku vedoucí do kopce a taky do křoví. Ale protože jsme dobrodružné povahy, alespoň někteří z nás (tj. Petr), pokračovali jsme dál. Cestička rychle skončila, ale i já jsem se chtěla dostat na vrchol tý blbý hory, takže jsme se šplhali do sedla cestou necestou. V sedýlku jsem dostala úplně debilní nápad, že se ta hora dá aspoň obejít, když už bylo jasný, že na vrchol to nepůjde. No sešli jsme do údolí plného koz a zbořených chatrčí, abychom zjistili, že bohužel kvůli příkré skále 10 metrů kolmo dolů se hora opravdu obejít nedá. Začali jsme se teda drápat křovím zase zpátky nahoru do sedla a pak sešupem zase dolů na cestičku, bylo to vzrůšo. Cesta dolů už byla celkem bez problémů, ikdyž poslední 4 kilometry už jsme byli pěkně ušlý. V turistickém centru jsme konečně zakoupili pohledy a vydali se do dalšího cíle – Ruidery. Krajina se strašně rychle měnila, silnice byly úplně rovné a nekonečné. Bez problémů jsme našli kemp, uvařili kuře na česneku a úplně zmordovaní jsme šli spát.
Středa 14.5.
Hned poránu bylo jasné, že Modroušek se na nás pro tento den vybodnul. Pěkně vydatně pršelo a byla nečekaná zima. Objeli jsme si cestu podél lagunek a v Ruideře jsme konečně získali známky. Vydali jsme se do mokřin Daimiel. Opět jsme malinko zabloudili kvůli jejich přiblblýmu značení, ale zas jsme viděli nádherná maková pole. Prošli jsme si informační centrum a všechny tři trasičky. Viděli jsme spoustu ptáků a dokonce želvičku. Cestou do Cuency jsme se ještě zastavili v kraji La Mancha v městečku Consuegra, kde na kopci bylo 12 roztomilých větrných mlýnů a hrad. Za Cuencou jsme si našli pěkný kemp s WC v úplném paláci a jeli jsme do Cuency na prohlídku a taky najít schránku na ty nešťastný pohledy. Cuenca je kouzelné město s malebnými uličkami, barevnými a visícími domy nad skálou. Po procházce jsme se chtěli navečeřet, ale to bylo fakt marný marný marný…Spolehli jsme se tedy až na restauraci u kempu, ta byla celkem honosná, ale dali jsme si pořádný kus masa (Petr býčí oháňku a já telecí kotletku).
Čtvrtek 15.5.
S nadějí, že najdeme někde churros k snídani, jsmevyrazili do Ciudad Encantada. Po cestě jsme ještě objevili Ďáblovo okno, obrovskou díru ve skále, nad kterou lítali supi. Otevření Ciudad Encantada se tradičně o půl hodinky protáhlo, tak jsme zatím prolezli okolí. Pak jsme si prošli a prolezli skalní městečko se spoustou zvláštních útvarů a vyrazili směr pobřeží. Zastavili jsme se na snídani v malé vesničce, kde v obchůdku prodávali úžasné čokoládové rolky. A pak jsme ještě udělali zastávku u Nacimiento del Cuervo, kde jsme si udělali asi 1,5 km dlouhou procházku k prameni řeky. Bylo to úžasný, taková vodopádová hora se zelenou vodou a čistými potůčky. Pokračovali jsme dál a viděli jsme ještě několikrát supy, krajina se pořád měnila. Ve vesničce u červených skal jsme si udělali obědovou pauzičku. Podařilo se nám dojet k moři až někam nad Barcelonu, kde mělo být celé kempové území. Ze 7 kempů, které jsme navštívili, byl otevřený jen jeden, a to ještě dost podivně. Byli jsme tam sami. Uvařili jsme si polívku a zahráli si badminton.
Pátek 16.5.
Ráno jsme museli respektovat budíček, protože nás čekaladlouhá cesta. Naposledy jsme se za mého usilovného kvílení vykoupali v moři, osprchli se a vydali se na cestu domů. Já řídila, byl to strašný zážitek, takový šílený provoz pro nezkušenou řidičku, zcela jsem se vysílila. Protože jsme měli celkem časovou rezervu, jeli jsme horama a Petr mi ukázal, kde v zimě lyžuje (Megéve, Chamonix atd.). Přespali jsme u známých ve Švýcarsku, takže jsme se královsky navečeřeli a po třech týdnech jsme spali v posteli.
Sobota 17.5.
Po snídani jsme se vydali na posledních asi 7 hodin cesty do Klatov, už se jelo jen po dálnici, takže to celkem svištělo. V Klatovech jsme poklábosili s našima, strašně jsme se najedli a fičeli do Prahy za našima milovanýma mazlíkama, kteří díky bráchově skvělé péči přežili bez úhony.
Španělsko a hlavně Andalusie je jedno z nejkrásnějších míst, kde jsme zatím byli. Krajina se pořád mění, najdete tam všechno, na co si vzpomenete. Nám se tam strašně líbilo. (prezentace)
