Panama19.8. Den 38 - Cahuita - Changuinola - Humedal San San Pond sak
Ráno to bylo slušné déjá vu - brzy ráno nás probudil řev opic, nechali jsme batohy v hostelu a vydali se do parku. Kousek za bránou jsme viděli nádherně vybarveného tukana. Pak velké leguány, tenoučkého zeleného hada, dva datly s červenými hlavičkami, žlutého křovináře a velikého černého hada se žlutým břichem.
Neměli jsme už tolika času jako včera, tak jsme jen došli na špičku poloostrova a pak se vrátili zpět. Už už jsme chtěli odejít, ale pak jsme uviděli u bažinky dva menší bazilišky. Pak Petrovi kolem nohou přeběhl veliký samec a sledovali jsme ho do křoví. Vůbec se nebál a krásně pózoval, byl překrásný. V hostelu jsme vyzvedli batohy a šli na busák, kde jsme po chvíli čekání nastoupili do busíku směřujícího na kostaricko-panamské hranice do Sixaoly. Cesta utekla rychle, všude kolem nekonečné banánové plantáže. V Sixaole jsme poobědvali vynikající double hamburgesu a nachos con carne, dost jsme se přejedli. Přes železniční most jsme pěšky přešli hranice do Panamy. Tam to byl zase bordel...pokoutní prodejci se nám snažili vnutit zpáteční jízdenky, aby nám dali na hranicích povolení ke vstupu, ale nakonec stačily jen zpáteční letenky do ČR. Další chaos vládl u mikrobusů, nakonec jsme jeli poměrně drahým, ale klimatizovaným busíkem do Changuinoly. V Changuinole jsme podnikli jednu velmi haluzní akci, která se dost vyplatila. Vydali jsme se kamsi na kraj města do kanceláře ANAMu, kde jsme si domluvili hned na večer výlet do humedalu. Úplně náhodou tam zrovna jeli s nějakou americkou dvojicí, tak nás přibrali. Vrátili jsme se do centra, nakoupili zásoby v supermarketu a pak se taxíkem přepravili k řece na místo odjezdu. Po chvíli čekání přijel děda s lodí, dva Američané Amy a Justin a dva průvodci z ANAMu. Po řece jsme vyrazili k humedalu, což je zvláštní oblast mokřadů těsně u moře. Hned jak jsme přijeli, čekalo nás nádherné překvapení. Správce stanice měl v kyblíku čerstvě vylíhnuté želvičky, které jsme mohli vypustit do moře. Na pláži hlídají hnízda želv před vykradači a nechávají je vylíhnout u nich na stanici. Spočítají je a vypustí do moře. Bylo to úžasné. Ubytovali jsme se v jednoduchém pokojíku s palandami a výborně povečeřeli maso s banánem a...šli jsme vypouštět už po tmě další zrovna vylíhnuté želvičky, bylo jich asi 50. Museli jsme svítit červeným světlem, abychom je nezmátli, a dotýkat se jich jen v rukavicích. Byly tak srandovní, jak lezly k moři a smetla je vlna. Potom jsme se ještě s dědou kapitánem vypravili na celkem dlouhou procházku po pláži, jestli náhodou neuvidíme kladoucí želvu. Ale neměli jsme štěstí, už bylo po jejich hlavní sezóně. Pozorovali jsme miliony hvězd a Mléčnou dráhu. Oprášili jsme se a šli opět převelice šťastní spát. |
|
20.8. Den 39 - Humedal - Almirante - Bocas del Toro
Původní plán, že se půjdeme brzy ráno koupat, padnul a budíček v 6 jsme ignorovali. Kolem 7 se hned podávala luxusní snídaně - kukuřičné placičky a párečky. Na pláži jsme viděli zase miliony malých stopiček vedoucích do moře, škoda, že vítr odfoukl kryt hnízda, mohli jsme si je ještě vypustit.
Potom jsme se na člunu vypravili na dřevěnou pozorovatelnu maskovanou ve křoví sledovat kapustňáky. Správce do vody rozvěsil několik balíčků banánů a banánových listů, na které je tam lákají. Vydrželi jsme tam asi 4 hodiny ležet v tichosti na břiše, ale nikdo nepřiplul. Odjeli jsme zpátky na stanici na obídek, opět vynikající...ryba palomata s rýží.
Po obědě jsme se s Petrem vydali do bažinek kousek od stanice hledat lenochoda, kterého jsme viděli z lodi. Trochu jsme se brodili a zabahnili, ale našli jsme ho. Když jsme se pěkně zprasení vrátili zpátky, ukázal nám správce lenochoda na stromě hned vedle stanice...a ještě nás naučil, že když se na něj zapíská, začne kroutit hlavou a hledá dravce. Navíc nám správce Juan shodil kokosy, rozsekl je a my jsme tak mohli ochutnat čerstvé kokosové mléko a vykrájet si lahodnou dřeň.
Po cestě zpět do civilizace jsme ještě jednou učinili pokus o pozorování kapustňáků a nakonec jeden připlul. Sice jsme ho viděli jen pod vodou a listy ani neochutnal, ale aspoň něco. Správci nás hodili zpátky do Changuinoly, kde jsme hned nasedli do collectiva do Almirante. Tam nás okamžitě odchytil mladý klučík a dovedl nás ke člunu na Bocas. Je to neuvěřitelné, jak to tam všechno bleskově funguje.
Jízda vodním taxi byla neobyčejný zážitek. Řidič se předváděl před spolujezdkyní - černošskou gazelou, skákal po vlnách a jel dost rychle. Pak začal pěkný slejvák a člun i gazela musely být důkladně zabezpečeny proti vodě, což se nějak nechtělo podařit. Na Isla Colón bylo veškeré ubytování plné, tak jsme rovnou pokračovali na Isla Bastimentos, kde jsme zakotvili v pěkném a levném hostelu El Jaguar. Po krátké romantické procházce při západu slunce jsme povečeřeli a zalezli do postele.
Potom jsme se na člunu vypravili na dřevěnou pozorovatelnu maskovanou ve křoví sledovat kapustňáky. Správce do vody rozvěsil několik balíčků banánů a banánových listů, na které je tam lákají. Vydrželi jsme tam asi 4 hodiny ležet v tichosti na břiše, ale nikdo nepřiplul. Odjeli jsme zpátky na stanici na obídek, opět vynikající...ryba palomata s rýží.
Po obědě jsme se s Petrem vydali do bažinek kousek od stanice hledat lenochoda, kterého jsme viděli z lodi. Trochu jsme se brodili a zabahnili, ale našli jsme ho. Když jsme se pěkně zprasení vrátili zpátky, ukázal nám správce lenochoda na stromě hned vedle stanice...a ještě nás naučil, že když se na něj zapíská, začne kroutit hlavou a hledá dravce. Navíc nám správce Juan shodil kokosy, rozsekl je a my jsme tak mohli ochutnat čerstvé kokosové mléko a vykrájet si lahodnou dřeň.
Po cestě zpět do civilizace jsme ještě jednou učinili pokus o pozorování kapustňáků a nakonec jeden připlul. Sice jsme ho viděli jen pod vodou a listy ani neochutnal, ale aspoň něco. Správci nás hodili zpátky do Changuinoly, kde jsme hned nasedli do collectiva do Almirante. Tam nás okamžitě odchytil mladý klučík a dovedl nás ke člunu na Bocas. Je to neuvěřitelné, jak to tam všechno bleskově funguje.
Jízda vodním taxi byla neobyčejný zážitek. Řidič se předváděl před spolujezdkyní - černošskou gazelou, skákal po vlnách a jel dost rychle. Pak začal pěkný slejvák a člun i gazela musely být důkladně zabezpečeny proti vodě, což se nějak nechtělo podařit. Na Isla Colón bylo veškeré ubytování plné, tak jsme rovnou pokračovali na Isla Bastimentos, kde jsme zakotvili v pěkném a levném hostelu El Jaguar. Po krátké romantické procházce při západu slunce jsme povečeřeli a zalezli do postele.
21.8. Den 40 - Isla Bastimentos
Posnídali jsme na terásce s výhledem na nádhernou duhu a pak jsme vyrazili na dlouhou procházku. Přešli jsme přes kopec na druhou stranu ostrova a po překrásné, naprosto opuštěné pláži jsme šli a šli a šli...až na Playa Larga.
Cestou jsme potkali chlapečka, který nám za dolar nabízel, že si můžeme vyfotit červené pralesničky, které vybalil z lístečku. Ale my jsme si pak za chvíli kousek nad pláží našli mraky vlastních. Byly na cestičce, na stromech, skoro na každém lístečku...
Každou chvíli jsme se koupali, voda byla čisťounká, teplá a nádherně modrá. Bylo to fantastické. Na konci jsme se ještě houpali ve vlnách a postavili si dům z písku. Vůbec se nám nechtělo odejít, byl to po Cahuitě další ráj.
Večer jsme vyrazili na večeři do restaurace ochutnat místní kuchyni. Petr měl kuře s červenou omáčkou a kokosovou rýží, já smaženou rýži s krevetami, bylo to vynikající. Krásně se nám usínalo.
Cestou jsme potkali chlapečka, který nám za dolar nabízel, že si můžeme vyfotit červené pralesničky, které vybalil z lístečku. Ale my jsme si pak za chvíli kousek nad pláží našli mraky vlastních. Byly na cestičce, na stromech, skoro na každém lístečku...
Každou chvíli jsme se koupali, voda byla čisťounká, teplá a nádherně modrá. Bylo to fantastické. Na konci jsme se ještě houpali ve vlnách a postavili si dům z písku. Vůbec se nám nechtělo odejít, byl to po Cahuitě další ráj.
Večer jsme vyrazili na večeři do restaurace ochutnat místní kuchyni. Petr měl kuře s červenou omáčkou a kokosovou rýží, já smaženou rýži s krevetami, bylo to vynikající. Krásně se nám usínalo.
22.8. Den 41 - Isla Bastimentos
Zase jsme posnídali na terase a čekali na kapitána, který nás měl vzít na domluvený výlet do srdce ostrova. Nalodili jsme se a svištěli přes zátoku kolem indiánské vesničky ke kanálu obklopenému mangrovníky a bažinkami.
Vystoupili jsme uprostřed ostrova, došli kousek k indiánské chatrči a tam jsme se dozvěděli, že jeskynní průvodce, který nás měl vzít do jeskyně, není doma. Chvíli jsme na něj čekali, pak nám jeho manželka půjčila baterky a šli jsme jen s kapitánem. V kakaovém háji jsme viděli lenochoda a kakaové boby.
Vchod do jeskyně byla jen černá díra do skály, nad kterou viseli netopýři. V jeskyni tekla řeka, nejdřív jsme se brodili po kotníky, pak po lýtky, po stehna, po pás a nakonec až po krk, foťák a kameru jsme se snažili udržet nad vodou. Kapitán tam byl poprvé v životě a evidentně se dost bál, takže Petr nakonec šel první. V jeskyni byly krásné krápníky, vodopád a na konci nádherná tůňka, ve které jsme si mohli zaplavat.
Po cestě zpátky nám nejdřív kapitán našel u břehu malého kajmánka, pak nám v zátoce zastavil na šnorchlování mezi korály a spoustou rybiček a ukázal několik hvězdic. V hostelu jsme se rozvalili v síti, naobědvali a pak ještě vyrazili na odpolední procházku.
Vyšplhali jsme na kopec a úplně mimo civilizaci objevili malý krámek s různými doma dělanými produkty, taková panamská minifarmička. Ochutnali jsme dost odporný džus z noni a vynikající truffles z domácího kakaa a kokosu. Zpátky ve vesničce jsme pak strávili tradiční dvě až tři hodinky na internetu a nakoupili na večeři. Na terásce se chystal večerní koncert místních dědulů, byla to strašná sranda a neuvěřitelná pohodička.
Vystoupili jsme uprostřed ostrova, došli kousek k indiánské chatrči a tam jsme se dozvěděli, že jeskynní průvodce, který nás měl vzít do jeskyně, není doma. Chvíli jsme na něj čekali, pak nám jeho manželka půjčila baterky a šli jsme jen s kapitánem. V kakaovém háji jsme viděli lenochoda a kakaové boby.
Vchod do jeskyně byla jen černá díra do skály, nad kterou viseli netopýři. V jeskyni tekla řeka, nejdřív jsme se brodili po kotníky, pak po lýtky, po stehna, po pás a nakonec až po krk, foťák a kameru jsme se snažili udržet nad vodou. Kapitán tam byl poprvé v životě a evidentně se dost bál, takže Petr nakonec šel první. V jeskyni byly krásné krápníky, vodopád a na konci nádherná tůňka, ve které jsme si mohli zaplavat.
Po cestě zpátky nám nejdřív kapitán našel u břehu malého kajmánka, pak nám v zátoce zastavil na šnorchlování mezi korály a spoustou rybiček a ukázal několik hvězdic. V hostelu jsme se rozvalili v síti, naobědvali a pak ještě vyrazili na odpolední procházku.
Vyšplhali jsme na kopec a úplně mimo civilizaci objevili malý krámek s různými doma dělanými produkty, taková panamská minifarmička. Ochutnali jsme dost odporný džus z noni a vynikající truffles z domácího kakaa a kokosu. Zpátky ve vesničce jsme pak strávili tradiční dvě až tři hodinky na internetu a nakoupili na večeři. Na terásce se chystal večerní koncert místních dědulů, byla to strašná sranda a neuvěřitelná pohodička.
23.8. Den 42 - Isla Bastimentos - David - NP La Amistad
Probudili jsme se hrozně zeštípaní, rychle jsme pobalili a syn majitele hostelu nás odvezl na loď do Almirante. Tam jsme rychle přešli z přístavu na autobusák, bleskově přesedli do collectiva do Davidu a už se jelo.
V Davidu se nám nedařilo najít hotel a museli jsme se táhnout až do Puprle House - až úchylně fialový dům s fialovým vybavením a praštěnou majitelkou vyžívající se v různých cedulích a příkazech. Nechali jsme si tam pytel s věcmi a dostali se na čekací listinu o rezervaci.
Kousek od hostelu jsme našli velký supermarket, kde jsme nakoupili oběd a zásoby. V supermarketu jsme platili 50 USD bankovkou, což je vždycky velký problém a musí se podepsat prohlášení, že pravá. Chytili jsme busík do Cerro Punta, výběrčí tady mají zvláštní udělátka na mince, každá mince má svůj chlíveček.
V Cerro Punta dost lilo, rychle jsme si našli taxík do NP La Amistad, který nás odvezl přímo ke vstupu. Nikde nikdo, tak jsme si postavili stan po střechou a udělali si večeři. Za chvíli přijel správce, zaplatili jsme nocleh a vstup. Vytrvale lilo, tak jsme šli brzy spát.
V Davidu se nám nedařilo najít hotel a museli jsme se táhnout až do Puprle House - až úchylně fialový dům s fialovým vybavením a praštěnou majitelkou vyžívající se v různých cedulích a příkazech. Nechali jsme si tam pytel s věcmi a dostali se na čekací listinu o rezervaci.
Kousek od hostelu jsme našli velký supermarket, kde jsme nakoupili oběd a zásoby. V supermarketu jsme platili 50 USD bankovkou, což je vždycky velký problém a musí se podepsat prohlášení, že pravá. Chytili jsme busík do Cerro Punta, výběrčí tady mají zvláštní udělátka na mince, každá mince má svůj chlíveček.
V Cerro Punta dost lilo, rychle jsme si našli taxík do NP La Amistad, který nás odvezl přímo ke vstupu. Nikde nikdo, tak jsme si postavili stan po střechou a udělali si večeři. Za chvíli přijel správce, zaplatili jsme nocleh a vstup. Vytrvale lilo, tak jsme šli brzy spát.
24.8. Den 43 - NP La Amistad - David - Boquette
Ráno jsme vstali hodně brzy a ještě za tmy jsme vyrazili na túřičku El Retoňo. Bohužel na žádné zvíře jsme neměli štěstí, smrádek a zvuky, to jo. Vrátili jsme se ke stanu, posnídali a hned zas vyrazili na Sendero La Cascada. Po cestě jsme se zastavili na dvou trochu rozpadlých a hodně mechem obrostlých miradorech a pak jsme sklesali dolů k vodopádu. Petr se jako vždy vykoupal i přesto, že voda byla fakt ledová.
Po cestě zpátky začalo pršet, ale my jsme si stejně ještě jednou obešli krátké El Retoňo. Od správců parku jsme se pak dozvěděli, že Sendero Los Quetzales, kvůli kterému jsme sem jeli, je zavřené kvůli zříceným cestičkám. Tak jsme se zas operativně a bleskurychle rozhodli změnit plán a hned odjet se správcem, který mířil do Cerro Punta.
Tam jsme za chvíli nastoupili do collectiva do Davidu, kde jsme hned přesedli do tradičního vyřazeného školního busu do Boquette. V půl 8 večer jsme za vydatného deště dorazili do cíle, rychle našli hostel a ještě povečeřeli kuře s gallo pinto a banán. Pak jsme po dlouhém dni totálně vytuhli.
Po cestě zpátky začalo pršet, ale my jsme si stejně ještě jednou obešli krátké El Retoňo. Od správců parku jsme se pak dozvěděli, že Sendero Los Quetzales, kvůli kterému jsme sem jeli, je zavřené kvůli zříceným cestičkám. Tak jsme se zas operativně a bleskurychle rozhodli změnit plán a hned odjet se správcem, který mířil do Cerro Punta.
Tam jsme za chvíli nastoupili do collectiva do Davidu, kde jsme hned přesedli do tradičního vyřazeného školního busu do Boquette. V půl 8 večer jsme za vydatného deště dorazili do cíle, rychle našli hostel a ještě povečeřeli kuře s gallo pinto a banán. Pak jsme po dlouhém dni totálně vytuhli.
25.8. Den 44 - Boquette - Pozos de Caldera
Ráno jsme nikam nechvátali, posnídali jsme a na balkonku usušili všechny mokré věci ze včera. Chtěli jsme jít na prohlídku kávové plantáže, ale Boquette bylo dost turistické a 3 hodinová exkurze byla nepřiměřeně předražená. Cestou zpátky do města jsme asi v malé zapadlé jídelně Doňa Bella dali za půl dolaru hrnek kafe, bylo to to nejlepší kafe, jaké jsme kdy pili.
Na tržišti bylo několik indiánů Kuna, kteří tam prodávali své tradiční látky a suvenýry z nich. Pak jsme chytli busík k termálům Pozos de Caldera. Od odbočky, kde jsme vystoupili, jsme museli ještě dojít asi 40 minut, abychom se mohli rochnit v teplé vodě. Pozos de Caldera byly tři přírodní tůňky s teplou, teplejší a nejteplejší vodou. Mezi koupelemi jsme se vždycky zaběhli ochladit do řeky. Nebylo tam moc lidí a bylo to strašně příjemné.
Pak už jsme svištěli zpátky na busík do Boquette. V malém supermarketu jsme nakoupili zásoby jídla na zítřejší túru a za pořádného slejváku běželi do hostelu. Večer jsme ještě vyrazili na večeři do jídelny, kde jsme si dopřáli vynikající guláš s hranolkama a plátky masa s bramborovou kaší. Jako dezert sladké Plátanos en tentación a čokoládovou buchtu. Mňam, po všech kuřatech s rýží to byla vítaná změna. V hostelu jsme zabalili batůžky a šli na kutě.
Na tržišti bylo několik indiánů Kuna, kteří tam prodávali své tradiční látky a suvenýry z nich. Pak jsme chytli busík k termálům Pozos de Caldera. Od odbočky, kde jsme vystoupili, jsme museli ještě dojít asi 40 minut, abychom se mohli rochnit v teplé vodě. Pozos de Caldera byly tři přírodní tůňky s teplou, teplejší a nejteplejší vodou. Mezi koupelemi jsme se vždycky zaběhli ochladit do řeky. Nebylo tam moc lidí a bylo to strašně příjemné.
Pak už jsme svištěli zpátky na busík do Boquette. V malém supermarketu jsme nakoupili zásoby jídla na zítřejší túru a za pořádného slejváku běželi do hostelu. Večer jsme ještě vyrazili na večeři do jídelny, kde jsme si dopřáli vynikající guláš s hranolkama a plátky masa s bramborovou kaší. Jako dezert sladké Plátanos en tentación a čokoládovou buchtu. Mňam, po všech kuřatech s rýží to byla vítaná změna. V hostelu jsme zabalili batůžky a šli na kutě.
26.8. Den 45 - Boquette - Barú (3478 m)
Těsně před 5 jsme šli čekat na taxikáře Victora, se kterým jsme byli domluveni, že nás odveze ke vstupu do parku, abychom si ušetřili 6 km stoupání po asfaltce. Victor se na nás ale vykašlal, takže jsme po 20ti minutách museli odlovit jiný taxík. U vstupu nikdo nebyl, tak jsme bez placení vyrazili nahoru.
Nad horami už vycházelo slunce, začali jsme stoupat po široké písečné cestě. Nejdřív byla celkem upravená, pak kamenitá a nakonec se změnila v rozbité koryto. Cestou jsme viděli obrovského brouka s rohem. Stoupali jsme a stoupali, nebralo to konce.
Kus pod vrcholem sopky Barú, která je také nejvyšší horou Panamy, nás šokovalo celé město vysílačů a satelitů a skupina lidí, která je zřejmě hlídala. Nahoře jsme si v závětří postavili stan, bylo kolem poledne, tak jsme poobědvali. Byli jsme celkem vyčerpaní a nebylo co dělat, tak jsme zalezli do spacáků a šli jsme spát.
Střídavě pršelo a svítilo sluníčko. Už jsme ze stanu nevylezli. V noci byla bouřka, hromy a blesky, všechno jsme to zaspali...
Nad horami už vycházelo slunce, začali jsme stoupat po široké písečné cestě. Nejdřív byla celkem upravená, pak kamenitá a nakonec se změnila v rozbité koryto. Cestou jsme viděli obrovského brouka s rohem. Stoupali jsme a stoupali, nebralo to konce.
Kus pod vrcholem sopky Barú, která je také nejvyšší horou Panamy, nás šokovalo celé město vysílačů a satelitů a skupina lidí, která je zřejmě hlídala. Nahoře jsme si v závětří postavili stan, bylo kolem poledne, tak jsme poobědvali. Byli jsme celkem vyčerpaní a nebylo co dělat, tak jsme zalezli do spacáků a šli jsme spát.
Střídavě pršelo a svítilo sluníčko. Už jsme ze stanu nevylezli. V noci byla bouřka, hromy a blesky, všechno jsme to zaspali...
27.8. Den 46 - Barú - Boquette - David
Vstali jsme zase hodně brzy za tmy a vyrazili na nedaleký vrchol, abychom stihli východ slunce. Bohužel to se dlouho klubalo z mraků a žádné speciální efekty se nekonaly. Ale viděli jsme oba oceány zároveň - na jedné straně Tichý, na druhé Atlantský, plus parádní výhled na panamské i kostarické hory.
Sbalili jsme stan a šupajdili dolů. Potkávali jsme různé americké pseudoturisty, kteří náš výstup značně degradovali. Na cestě jsme zahlédli obřího chlupatého pavouka, byl velký jak Petrova dlaň. 1600 výškových metrů po cestě dolů znamenalo pěkný záhul pro kolena a dole jsme měli dost. Ošidili jsme správce parku o peníze za kempování a vydali se k silnici doufajíc, že chytneme nějaký busík do Boquette nebo někoho stopneme.
Bohužel dlouho nic nejelo nebo jelo luxusní auto, které o ušmudlané turisty nemělo zájem. Ale zastavili nám pak naštěstí dva Američané, kteří nás oklikou přímo dovezli do města. Za odměnu za náročnou túru jsme si došli zase do té dobré jídelny. Jako dezert vynikající kávička u Doňa Bella.
Žlutým busíkem jsme dojeli do Davidu a v hrozném hicu se dovlekli do Purple Housu. Dostali jsme školení, co se smí a co ne, jak kdyby nestačily všechny ty fialové cedule. Udělali jsme si k večeři párky a vajíčka a ulehli jsme do fialové postele.
Sbalili jsme stan a šupajdili dolů. Potkávali jsme různé americké pseudoturisty, kteří náš výstup značně degradovali. Na cestě jsme zahlédli obřího chlupatého pavouka, byl velký jak Petrova dlaň. 1600 výškových metrů po cestě dolů znamenalo pěkný záhul pro kolena a dole jsme měli dost. Ošidili jsme správce parku o peníze za kempování a vydali se k silnici doufajíc, že chytneme nějaký busík do Boquette nebo někoho stopneme.
Bohužel dlouho nic nejelo nebo jelo luxusní auto, které o ušmudlané turisty nemělo zájem. Ale zastavili nám pak naštěstí dva Američané, kteří nás oklikou přímo dovezli do města. Za odměnu za náročnou túru jsme si došli zase do té dobré jídelny. Jako dezert vynikající kávička u Doňa Bella.
Žlutým busíkem jsme dojeli do Davidu a v hrozném hicu se dovlekli do Purple Housu. Dostali jsme školení, co se smí a co ne, jak kdyby nestačily všechny ty fialové cedule. Udělali jsme si k večeři párky a vajíčka a ulehli jsme do fialové postele.
28.8. Den 47 - David - Isla Boca Brava
Ráno jsme dlouho skypovali s našima, pak jsme rychle pobalili, posnídali výbornou buchtu s výbornou panamskou kávou a chytli jsme předražené collectivo na autobusák. Lepší ale než se zase táhnout přes celé město. Přesedli jsme další collectivo, které nás dovezlo na křižovatku u Horconcitos. Tady jsme chvíli čekali s místňáky na pickup, který nás hodil do Boca Chica, kde jsme konečně usedli do člunu na Isla Boca Brava.
Tento ostrov byl vyhlášený parádním hotelem vedeným německými manžely a příjemnou domáckou atmosférou. Bohužel manželé hotel prodali jinému páru, který nedokázal pokračovat ve stejném duchu. Zdražili, nechali zarůst stezky...Nicméně už jsme tam byli, tak jsme se šli ubytovat. Nebyl volný pokoj, tak jsme spali v hamakách.
Vyrazili jsme na průzkum ostrova, viděli jsme spoustu opic, leguány a veverku. Šli jsme po Sendero de las playas, na jedné z pláží jsme poobědvali a pozorovali miliony krabíků. Po cestě zpátky jsme zase viděli tlupu opic. Chvíli jsme relaxovali v hamakách a pak jsme se vydali vyzkoušet místní restauraci. Výborné jídlo a vynikající dezert.
V noci jsme se s čelovkami vypravili na noční procházku džunglí. Viděli jsme několik očí ve tmě, asi nosál nebo mýval. Začalo poprchávat, tak jsme se vrátili do hamak.
Tento ostrov byl vyhlášený parádním hotelem vedeným německými manžely a příjemnou domáckou atmosférou. Bohužel manželé hotel prodali jinému páru, který nedokázal pokračovat ve stejném duchu. Zdražili, nechali zarůst stezky...Nicméně už jsme tam byli, tak jsme se šli ubytovat. Nebyl volný pokoj, tak jsme spali v hamakách.
Vyrazili jsme na průzkum ostrova, viděli jsme spoustu opic, leguány a veverku. Šli jsme po Sendero de las playas, na jedné z pláží jsme poobědvali a pozorovali miliony krabíků. Po cestě zpátky jsme zase viděli tlupu opic. Chvíli jsme relaxovali v hamakách a pak jsme se vydali vyzkoušet místní restauraci. Výborné jídlo a vynikající dezert.
V noci jsme se s čelovkami vypravili na noční procházku džunglí. Viděli jsme několik očí ve tmě, asi nosál nebo mýval. Začalo poprchávat, tak jsme se vrátili do hamak.
29.8. Den 48 - Isla Boca Brava - David
Vstávali jsme pozdě, při snídani jsme zjistili, že džem nám obalili mravenci, naštěstí jen zvenku. Dva Italové uplatnili své italské PR a domluvili výlet na velryby za dobrou cenu. Po kávě na terase jsme nasedli do člunu a svištěli po vlnách Tichého oceánu mezi malými ostrůvky.
Na širém moři jsme na obzoru najednou viděli typický vodotrysk...velryba. Za chvíli se objevila ploutev nad hladinou, bylo to neuvěřitelné...úplně jsme zapomněli dýchat. Chvíli jsme velryby pronásledovali a pak jsme zamířili k blízkému ostrůvku, kde nás kapitán vysadil na šnorchlování. Tisíce nádherných rybiček, hvězdice a další nádhery.
Potom přišlo další překvápko a zamířili jsme přímo k bělostné pláži ostrova, kde jsme se mohli rochnit v modrozelené vodě, sledovat rejnoka, rozpůlit si čerstvý kokos...ráj na zemi. Člověk by tam mohl zůstat navěky.
Zpátky na Isla Boca Brava jsme se po rychlé sprše zabalili a objednali si člun do Boca Chica i camionettu na křižovatku. Collectivem jsme dojeli do Davidu, kde jsme si uschovali zavazadla a najedli se výborně v místní jídelně. Koupili jsme lístky na noční bus do Panama City a čekali v překvapivě civilizované, klimatizované čekárně.
Noční bus byl děs a hrůza, budili nás kvůli pasové kontrole, pak celý bus musel vystoupit a čekat na něco v restauraci. A nejhorší bylo, že do Panama City jsme dojeli strašně brzy a museli jsme se tam usídlit na busáku, čekat na ráno a střídat se v hlídkování.
Na širém moři jsme na obzoru najednou viděli typický vodotrysk...velryba. Za chvíli se objevila ploutev nad hladinou, bylo to neuvěřitelné...úplně jsme zapomněli dýchat. Chvíli jsme velryby pronásledovali a pak jsme zamířili k blízkému ostrůvku, kde nás kapitán vysadil na šnorchlování. Tisíce nádherných rybiček, hvězdice a další nádhery.
Potom přišlo další překvápko a zamířili jsme přímo k bělostné pláži ostrova, kde jsme se mohli rochnit v modrozelené vodě, sledovat rejnoka, rozpůlit si čerstvý kokos...ráj na zemi. Člověk by tam mohl zůstat navěky.
Zpátky na Isla Boca Brava jsme se po rychlé sprše zabalili a objednali si člun do Boca Chica i camionettu na křižovatku. Collectivem jsme dojeli do Davidu, kde jsme si uschovali zavazadla a najedli se výborně v místní jídelně. Koupili jsme lístky na noční bus do Panama City a čekali v překvapivě civilizované, klimatizované čekárně.
Noční bus byl děs a hrůza, budili nás kvůli pasové kontrole, pak celý bus musel vystoupit a čekat na něco v restauraci. A nejhorší bylo, že do Panama City jsme dojeli strašně brzy a museli jsme se tam usídlit na busáku, čekat na ráno a střídat se v hlídkování.
30.8. Den 49 - Panama City - ZOO - NP Soberanía
Pročekali jsme se do rána, našli první otevřenou jídelničku a dali si luxusní vydatnou snídani. Pak jsme se postavili do dlouhé fronty na bus ke vstupu do NP Soberanía. Jeli jsme podél Panamského průplavu a viděli jsme několik indiánek v tradičním oděvu.
Správce parku byl strašně fajn chlapík. Ukázalo se ale, že vstup do parku je ještě docela daleko od jejich základny. Chlapík nám ale domluvil odvoz k parku a všechno nám vysvětlil. Ještě nám doporučil navštívit místní ZOO.
V ZOO jsme viděli mravenečníka, několik druhů ara, tapíry, harpyji, supa královského a jaguára. S bezpečnostními opatřeními si zase moc hlavu nelámali. Pobíhali tam také nádherní bazilišci páskovaní. Za 1 USD na osobu opravdu spousta srandy:)
U správy parku nás za chvíli vyzvedla camionetta se třemi podivnými a dost rozvernými chlapíky, jeden měl pod čepicí veliké zelené listy, prý chlazení...pořád se navzájem dobírali a škádlili. Zavezli nás kamsi do parku k řece Frijoles, kde nás vysadili a řekli, ať si tam postavíme stan. Našli jsme si trochu rovné místo u cesty, postavili stan, najedli se a šli jsme na chvíli k řece. Bylo strašné horko. Naštěstí pak trochu sprchlo a ochladilo se. Podnikli jsme ještě krátkou noční výpravu a šli jsme za zvuků džungle spát.
Správce parku byl strašně fajn chlapík. Ukázalo se ale, že vstup do parku je ještě docela daleko od jejich základny. Chlapík nám ale domluvil odvoz k parku a všechno nám vysvětlil. Ještě nám doporučil navštívit místní ZOO.
V ZOO jsme viděli mravenečníka, několik druhů ara, tapíry, harpyji, supa královského a jaguára. S bezpečnostními opatřeními si zase moc hlavu nelámali. Pobíhali tam také nádherní bazilišci páskovaní. Za 1 USD na osobu opravdu spousta srandy:)
U správy parku nás za chvíli vyzvedla camionetta se třemi podivnými a dost rozvernými chlapíky, jeden měl pod čepicí veliké zelené listy, prý chlazení...pořád se navzájem dobírali a škádlili. Zavezli nás kamsi do parku k řece Frijoles, kde nás vysadili a řekli, ať si tam postavíme stan. Našli jsme si trochu rovné místo u cesty, postavili stan, najedli se a šli jsme na chvíli k řece. Bylo strašné horko. Naštěstí pak trochu sprchlo a ochladilo se. Podnikli jsme ještě krátkou noční výpravu a šli jsme za zvuků džungle spát.
31.8. Den 50 - NP Soberanía - Panama City
Budíček jsme měli ve 4:30, sbalili jsme malé batůžky, čelovky a vyrazili jsme do džungle po Camino Oleoducto. Ve tmě jsme na stromech viděli svítící oči, ale neuměli jsme identifikovat, komu patří.
Postupně se rozednívalo, džungle ožívala, řvala a vítala nový den. Na větvi jsme pozorovali obří zelené papoušky a slyšeli jsme spoustu ptáků, zřejmě i tukany, ale nikoho jsme neviděli. Ušli jsme asi 5 km, pořád po široké cestě, ale žádné zvíře jsme nepotkali. Posnídali jsme, otočili to a vydali se zpátky.
Když už jsme byli skoro u stanu, šel se Petr vyčůrat a já šla zkoumat křoví, které se podezřele hýbalo. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, byl tam mravenečník. Visel na stromku hlavou dolů a byl extrémně roztomilý...chvíli jsme ho sledovali, jak se tam bimbá, měli jsme strašnou radost.
Popošli jsme o kus dál, pořád jsem mlela, jaký to byl jedinečný zážitek, jak už třeba žádného neuvidíme...a šup, vlevo na větvích, jak na divadle, další a větší. Nikam nespěchal a pózoval. Nádherný zážitek. Zabalili jsme stan, doplnili vodu z potoka a vydali se na dlouhou úmornou cestu ven z parku s plnou polní. Viděli jsme ještě několik opic - malpy kapucínské.
Po chvíli čekání jsme nasedli do busíku směr Panama City, pršelo, tak jsme si Panamský kanál prohlídli zase jen z okýnka a jeli do města. Ačkoli nás dozorčí na busáku nabádal k tomu, ať si radši kvůli bezpečnosti vezmeme taxíka, jeli jsme MHD na malecón. Bylo to zcela bezpečné. Nemohli jsme ale dlouho najít hotel, byli jsme totiž v blbé čtvrti, to jsme ale nevěděli. Jeden předražený, druhý hodinový, třetí plný, čtvrtý ještě dražší. Nakonec jsme se tedy vrátili do prvního drahého s tím, že je včetně snídaně. Klimatizace a hezký pokoj ale byly vítanou změnou. Vyprali jsme, kompletně se očistili
Postupně se rozednívalo, džungle ožívala, řvala a vítala nový den. Na větvi jsme pozorovali obří zelené papoušky a slyšeli jsme spoustu ptáků, zřejmě i tukany, ale nikoho jsme neviděli. Ušli jsme asi 5 km, pořád po široké cestě, ale žádné zvíře jsme nepotkali. Posnídali jsme, otočili to a vydali se zpátky.
Když už jsme byli skoro u stanu, šel se Petr vyčůrat a já šla zkoumat křoví, které se podezřele hýbalo. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, byl tam mravenečník. Visel na stromku hlavou dolů a byl extrémně roztomilý...chvíli jsme ho sledovali, jak se tam bimbá, měli jsme strašnou radost.
Popošli jsme o kus dál, pořád jsem mlela, jaký to byl jedinečný zážitek, jak už třeba žádného neuvidíme...a šup, vlevo na větvích, jak na divadle, další a větší. Nikam nespěchal a pózoval. Nádherný zážitek. Zabalili jsme stan, doplnili vodu z potoka a vydali se na dlouhou úmornou cestu ven z parku s plnou polní. Viděli jsme ještě několik opic - malpy kapucínské.
Po chvíli čekání jsme nasedli do busíku směr Panama City, pršelo, tak jsme si Panamský kanál prohlídli zase jen z okýnka a jeli do města. Ačkoli nás dozorčí na busáku nabádal k tomu, ať si radši kvůli bezpečnosti vezmeme taxíka, jeli jsme MHD na malecón. Bylo to zcela bezpečné. Nemohli jsme ale dlouho najít hotel, byli jsme totiž v blbé čtvrti, to jsme ale nevěděli. Jeden předražený, druhý hodinový, třetí plný, čtvrtý ještě dražší. Nakonec jsme se tedy vrátili do prvního drahého s tím, že je včetně snídaně. Klimatizace a hezký pokoj ale byly vítanou změnou. Vyprali jsme, kompletně se očistili
1.9. Den 51 - Panama City
Snídaně v ceně mě osobně těžce zklamala, dvě sladké housky a marmeláda mě nijak neuspokojily...čekala jsem bohatý bufet, ovoce...jak naivní. Potřebovali jsme koupit nové letenky, protože ty původní nám zrušili, z důvodu zpoždění letu bychom nestihli přestoupit v Caracasu. Zjistili jsme také, že nám nefunguje čtečka karet, takže jsme den věnovali všem těmto organizačním věcem.
Nejdřív jsme se vydali na poštu, to byl očistec...Hodinu jsme ji hledali, na adrese dle Lonely Planetu byla jakási zřícenina. Místní nás posílali od čerta k ďáblu. Chodili jsme v kruhu, ale nakonec jsme ji našli...skoro u hotelu. Stáli jsme ve frontě a už na nás gestikulovali, že balíčky se posílají z vedlejší pobočky. Tu jsme ovšem nemohli najít, byla maskovaná v pasáži a ani místní nás nebyli schopni na ni nanavigovat. Anabáze nekončila, i když už jsme byli na správném místě. Museli jsme zakoupit nutně hnědý balicí papír ve vedlejším obchodě, bez toho by to nešlo. Pak zabalit, zvážit. U přepážky ale nastal další problém, protože neuměli najít Republica Checa. Nakonec byla pod Checoslovaquia. Vyfasovali jsme menší armádu poštovních známek, které jsme museli nalepit na balík. Za námi se vytvořila kilometrová fronta naštvaných místňáků...byli jsme totálně vyčerpaní. Pro mě utrpení vyvrcholilo v místní jídelně, kde jsme si omylem objednala nějaké hnusné, značně nespojité maso a moc jsem se nenajedla.
Pak jsme se vydali do obřího nákupního centra, kde jsme zakoupili novou čtečku karet, stan a spoustu dobrot v supermarketu. V hotelu jsme zabalili batohy pro cestu letadlem a zcela vyčerpaní šli spát.
Nejdřív jsme se vydali na poštu, to byl očistec...Hodinu jsme ji hledali, na adrese dle Lonely Planetu byla jakási zřícenina. Místní nás posílali od čerta k ďáblu. Chodili jsme v kruhu, ale nakonec jsme ji našli...skoro u hotelu. Stáli jsme ve frontě a už na nás gestikulovali, že balíčky se posílají z vedlejší pobočky. Tu jsme ovšem nemohli najít, byla maskovaná v pasáži a ani místní nás nebyli schopni na ni nanavigovat. Anabáze nekončila, i když už jsme byli na správném místě. Museli jsme zakoupit nutně hnědý balicí papír ve vedlejším obchodě, bez toho by to nešlo. Pak zabalit, zvážit. U přepážky ale nastal další problém, protože neuměli najít Republica Checa. Nakonec byla pod Checoslovaquia. Vyfasovali jsme menší armádu poštovních známek, které jsme museli nalepit na balík. Za námi se vytvořila kilometrová fronta naštvaných místňáků...byli jsme totálně vyčerpaní. Pro mě utrpení vyvrcholilo v místní jídelně, kde jsme si omylem objednala nějaké hnusné, značně nespojité maso a moc jsem se nenajedla.
Pak jsme se vydali do obřího nákupního centra, kde jsme zakoupili novou čtečku karet, stan a spoustu dobrot v supermarketu. V hotelu jsme zabalili batohy pro cestu letadlem a zcela vyčerpaní šli spát.
2.9. Den 52 - Panama City - Medellin - Quito
Ráno jsme zase posnídali dvě housky s marmeládou a vyrazili jsme na busík, který nám jel kousek od hotelu přímo na letiště. Vyhlídkovou jízdou jsme si prohlédli celé Panama City, za dolar a s pěkně hlasitou hudbou. Vysadil nás na kruháči u letiště, museli jsme překrosit jakýsi močálek a ne úplně oficiální přístupovou cestou se dostat na letiště. Naštěstí bezpečnostní opatření žádná, tak nás nikdo nechytil.
Po chvíli čekání nás pustili do letadla. TACA nezklamala, let byl opět luxusní, jídlo, filmy, nic nám nechybělo. V Medellinu v Kolumbii jsme ochutnali kolumbijskou kávu a čekali na let do Quita. Aero Gal bylo ještě lepší než TACA, zase jídlo, neuvěřitelně high tech ovládání minitelevize...Cesta uběhla rychle a přistáli jsme v Quitu.
Z letiště jsme si radši vzali taxíka, až zpětně jsme zjistili, že tam jezdí i parádní MHD bus. Taxík nás zavezl přímo k hostelu podle LP. Ubytovali jsme se v krásném pokoji a vyrazili na menší večerní procházku. Nasvícené Quito bylo nádherné, vzduch čerstvý, žádné horko a vlhkost. Akorát ta nadmořská výška (2800 m n.m.) už byla citelně znát a mně se špatně dýchalo. Navečeřeli jsme se, zahalili do dek a upadli do kómatu.
Po chvíli čekání nás pustili do letadla. TACA nezklamala, let byl opět luxusní, jídlo, filmy, nic nám nechybělo. V Medellinu v Kolumbii jsme ochutnali kolumbijskou kávu a čekali na let do Quita. Aero Gal bylo ještě lepší než TACA, zase jídlo, neuvěřitelně high tech ovládání minitelevize...Cesta uběhla rychle a přistáli jsme v Quitu.
Z letiště jsme si radši vzali taxíka, až zpětně jsme zjistili, že tam jezdí i parádní MHD bus. Taxík nás zavezl přímo k hostelu podle LP. Ubytovali jsme se v krásném pokoji a vyrazili na menší večerní procházku. Nasvícené Quito bylo nádherné, vzduch čerstvý, žádné horko a vlhkost. Akorát ta nadmořská výška (2800 m n.m.) už byla citelně znát a mně se špatně dýchalo. Navečeřeli jsme se, zahalili do dek a upadli do kómatu.
