Vyjeli jsme ve středu po práci kolem půl páté. Nejdřív jsme se vymotali totálně ucpanou Prahou a pak jsme už svištěli po dálnici přes Mnichov do Alp. Do Ventu v Ötztalském údolí jsme dorazili těsně před půlnocí (607 km). Byli jsme celkem v šoku, jak je vesnice přeautěná, jedno plné parkoviště vedle druhého. Zaparkovali jsme na kraji vesnice na malém parkovisku loukovitého typu, přikryli se dekou a usnuli jsme. Noc byla celkem krátká a studená.
6.8.
Vzbudili jsme se něco po 6, přejeli jsme na veliké parkoviště u lanovky a posnídali jsme. Před 7 jsme se vydali na dlouhou túru po třítisícovkách. Nejdřív se šlo krásným dlouhým údolím, ve kterém vedl malý kaňonek a dravá řeka,pořád mírně do kopce (asi 2 hodinky) až k Martin Busch Hütte (2501 m). Tam jsme si dali malou sváču a vyrazili jsme do pěkného krpálu, strmě vzhůru na Kreuzspitze (3455 m). Bylo azuro, sluníčko pálilo, ale bylo tam na náš vkus celkem dost lidí. Cesta nahoru byla krásná, malá jezírka, mužíkové kamenné pole a nádherné výhledy na okolní hory a ledovce. Na vrchol jsme se doplazili (tedy já se doplazila, Petr dohopskal...) v půl dvanácté. Hodinku jsme si tam fotili ta krásná alpská panoramata:), poobědvali jsme a pak vyrazili zase dolů. Cesta zpátky byla mnohem svižnější a veselejší.
Ve dvě už jsme byli zase dole u Martina Busche, občerstvili jsme se vodou potůčku, chvilku poseděli na mezi a vydali se přes Saykogel do chaty Hochjochhospiz. Chatu jsme viděli už z Kreuzspitze, jenže z vrcholu k ní přes strmé skály nevedla žádná cesta. Museli jsme tedy dolů, nahoru a dolů. Ukazatel hlásil 6 hodin, no říkali jsme si: vždycky jsme rychlejší, tak to zvládnem za 4, maximálně 5...chyba. Navíc ťuplíky u ostatních tras byly červené, náš byl černý, ale Petr tvrdil, že to se určitě sloupala barva...haha.
Cestička byla o poznání méně prošlápnutá a frekventovaná, šli jsme sami. Ale vedla po nádherné louce protkané potůčky. To byla ta hezčí část. Pak začal hodně kamenitý a strmý úsek, kde člověk spíš lezl, než šel. Já byla s každým krokem vyčerpanější a vyčerpanější, až jsem těsně pod vrcholem, byla totálně vyčerpaná. Ani mě moc nebolely nohy, ale tělo tak nějak celkově odmítalo spolupracovat. Chudák Petr mě musel obživovat vodou s cukrem a čokoládou, ale pomohlo to a na vrchol (Saykogel 3350 m) jsem pak taky už vyhopskala. Jenže na vrcholu bylo už půl 6 a museli jsme přidat, abychom dorazili za světla do chaty. Po cestě dolů po druhé straně hřebene se nejdřív pro změnu slézalo uzounkou kamenitou necestičkou, pak se šlo po kamenném poli, dlouho dlouho dlouho...až se sešlo na trochu příjemnější a mírnější cestičku nad řekou a chata už byla na dohled. Bohužel k chatě se ještě muselo překonat údolíčko řeky, to znamená sklesat pěkně dolů a dát si závěrečný výšlap k chatě. Byli jsme totálně tuhý. Teď už oba.
V chatě (2412 m), kam jsme se tedy dohrabali něco po půl osmé, jsme se ubytovali v 6 lůžkovém pokojíčku (lůžko myšleno matrace), dali jsme si pořádnou večeři se slovenskou obsluhou, zabalili jsme se do spacáků a upadli jsme do milosrdného kómatu. Celkem jsme nastoupali 2460 výškových metrů.
7.8.
Ráno jsme se probudili asi v osm s bolavým snad úplně vším. Zabalili jsme sakypaky a vyrazili jsme velkou oklikou zpátky k autu. Od chaty jsme si opět vystoupali nějakých 200 výškových metrů na úzkou cestičku, která už ale k mé velké radosti vedla dlouho jen po úbočí. Na krásném místečku u potůčku mezi ovcemi jsme posnídali a pak už pěkně svižně pokračovali směr Vernaghütte (2620 m). Těsně pod ní jsme překrosili řeku a začali jsme mírně stoupat tentokrát k Breslauerhütte (2844 m). Šlo se pod impozantní a obrovitánskou Wildspitze (3774 m), kterou zdoláme příště, až se naučíme s mačkami a cepíny:). Cesta k chatě byla dlouhá, ale opravdu s fantastickými výhledy. Pozorovali jsme dokonce i kroužícího orla skalního a Petr viděl svištíky.
U chaty jsme byli těsně před jednou. Rozhodli jsme se zdolat naši třetí třítisícovku a pokračovat ještě na Wildes Mannle (3023 m). Bohužel se zase muselo překonat jedno údolíčko, takže jsme pěkně sklesali asi 150 m, přešli malinké sněhové políčko a začali parádně stoupat. Ach jo...navíc tam proudily davy lidí, naštěstí proti nám a ne s námi na vrchol. Šli jsme pod horou Taufkarkogel, což bylo asi nejhezčí místo naší trasy. Hora s obřím, tlustým ledovcem, vodopád a malé zelenošedé jezírko. Pak přišla menší lezecká pasáž a nakonec už je po hřebínku k vrcholu po kamenech. Wildes Mannle jsme zdolali kolem půl třetí, foto, Studentská a dolů.
Cesta dolů byla snad horší než nahoru, nohy bolely a cestička byla neuvěřitelně klikatá a strmá. Po chvíli jsme se napojili na širší cestu, která vedla k lanovce. Petr, když mě viděl, jak se vleču, usoudil, že by bylo lepší jet těch posledních 400 výškových metrů dolů lanovkou. Jsem mu za to nesmírně vděčná a nikdy mu to nezapomenu:). Ve čtyři jsme byli zpátky u auta, spálení, unavení, ale šťastní, že jsme zdolali 3 x 3000 za dva dny. Celkem jsme za tyto dva dny nastoupali 3363 výškových metrů. (grafík)
Vyrazili jsme směr Längenfeld, kde jsme měli rezervovaný luxusní hotel a pobyt v Aqua Dome. Loni touto dobou jsme totiž byli taky v Alpách a když jsme se vraceli přes Timmelsjoch, vyfotila jsem tam jednu fotku, poslala ji do místní soutěže a vyhrála víkendový pobyt s polopenzí v přepychovém Aqua Dome. Juppíííík!!! V hotelu jsme se ubytovali, odmořili se od soli a špíny a šli na obří večeři. Po večeři jsme šli zkoumat lázně a saunový svět. Paráda a luxus. Bylo to celkem vtipný, protože nejdřív jsme zaparkovali naše malé červené Kiátko mezi všechny ty BMWáky, mercedesy a poršáky...pak jsme s krosnama a pohorkama umolousaní přišli do přepychového pokoje, který stál pro jednoho na noc 180 EUR (pro srovnání naše předchozí noc stála pro jednoho 18 EUR). Měli jsme balkón směrem na jih s výhledem na Alpy...no sranda.
8.8.
Po obrovské snídani jsme vyrazili na Stuiben Fall (krásný vodopád, nejvyšší v Tyrolsku, mapka) nedaleko u vesničky Umhausen. Po večerní koupeli v teplé vodě a v prohřátí v sauničkách nás všechno bolelo o poznání méně, takže jsme mohli pěkně rychle stoupat podél vodopádu. Vedla tam značená cesta s pěti vyhlídkovými plošinami. Bylo tam ale opět celkem dost lidí, na druhé straně vodopádu totiž vedla ještě skalní lezecká cesta, na které byla v podstatě permanentní fronta. Vyšli jsme si až na nejvyšší plošinu, všechno povyfotili, prolezli a šli jsme zase zpátky. Prohlídli jsme si ještě Längenfeld a maličké staré přírodní lázně, kde dřív bývaly kádě se sirnou vodou. Teď už je tam jen malé brouzdaliště, sirnou vodu si vzal Aqua Dome.
Poobědvali jsme na balkónku a celé odpoledne až do večeře jsme strávili rochněním v teplé vodě a válením se v sauně. Opět jsme bohatě povečeřeli a opět jsme šli ještě večer zpátky relaxovat do lázní. Ještě k té večeři a vůbec jídlu tam...to pro nás byl zážitek - hory pršutu, několik chodů k večeři, italský bufet, zmrzlina, dortíčky...náš vlastní číšník, který nám okamžitě dolil pití, jakmile jsme jen upili ze skleničky, no něco neskutečného. Budeme na to dlouho vzpomínat:).
Ráno jsme se nemohli moc dlouho válet, protože jsme si po snídani chtěli ještě naposledy užít fantastické koupání a saunění. Bylo mi fakt líto, že už musíme odjet, člověk by tam mohl v teplé vodě a příjemných relaxačních místnostech strávit zbytek života. Po cestě domů jsme si ještě naplánovali malou zajížďku a jeli jsme se podívat do Innsbrucku. Prošli jsme si krásný velký park a podél Hofburgu jsme došli do centra města. Samozřejmě jsme si vylezli na věž a obhlédli město i z výšky. Raritou je Zlatá střecha, což je stříška jednoho domu na náměstí, která je pokrytá zlatem. Dále je tam krásný veliký chrám a nádherně zdobené domy. Také je možné navštívit nejvýše položenou ZOO v Evropě - Alpenzoo, tam jsme ale už nestíhali zajet. Čekala nás přibližně 6 až 7 hodinová cesta domů. Až na pořádný slejvák za Mnichove všechno proběhlo v pořádku a kolem půl 9 jsme byli v Praze.
