Argentina I13.7. Den 1 – Odlet a cesta do Buenos Aires
Ráno jsme se probudili po krátkém spánku a ani jsme nemohli uvěřit, že už je to tady. Batohy balil Petr pečlivě a systematicky až do noci do úplného vyčerpání, dokonce si namaloval plánky, co se kde v kterém batohu nachází. Není to taková sranda zabalit si na půlroku do dvou batohů. Samozřejmě já si ráno vzpomněla ještě na několik nezbytností, které nutně potřebuju, navíc jsem byla nespokojena s velikostí mého příručního batůžku…všechny nezbytnosti posbírané na poslední chvíli se tam samozřejmě nechtěly vejít…tudíž jsem si deset minut před odjezdem na letiště vzala svůj oblíbený batoh, o kterém bylo všeobecně známo, že tam narvu nekonečné množství věcí…od foťáku v pouzdře, přes jídlo od maminky, po helmu a chrániče na brusle…Nejdřív se Petr zdráhal, ale pak usoudil, že čím větší budu mít batoh, tím míň budu žadonit, aby mi něco dal k sobě.
Za chvíli už zvonil Petrův táta, že čeká dole, aby nás hodil na letiště. Naposledy jsme prošli všechny (dva) pokoje, já přibalila ještě poslední dvě nezbytnosti a rozloučili jsme se s bytem, ve kterém se chystal půl roku přebývat brácha. Na letišti čekala ještě moje rodina. Obalili jsme batohy folií, rozloučili se se slovy: Ahoj za půl roku…a se slzami v očích (já) a úsměvem na rtech (Petr) už bez ohlížení prošli kontrolou. První let byl do Londýna, proběhl hladce. V Londýně jsme zakoupili sváču a několik hodin čekání na letadlo do Madridu jsme trávili studováním Lonely Planet (dále jen LN) a požíráním houstiček se šunkou v pravidelném 90ti minutovém intervalu. V Madridu jsme pak večer opět čekali až do půlnoci na poslední nejdelší let do Buenos Aires. Letěli jsme s Air Europa – lowcost, sedadla byla mrňavá, místa na nohy málo, v té době nás ještě nenapadlo, že je to ideální příprava na středoamerické busy…Nicméně hned jsme po dlouhém letištním dni usnuli a těšili se na probuzení poblíž jihoamerického kontinentu. Noc nám pak ještě zpestřil chlapeček, který se zřejmě narodil se zabudovanou sirénou a ještě ke všemu několikrát zvracel… |
|
14.7. Den 2 – Buenos Aires
Ráno jsme posnídali a kolem 9 jsme přistáli v Buenos Aires. Na letišti vládl všeobecný chaos. Nejprve dlouhý šnek u imigrační kontroly, pak neskutečná bitka u výdeje zavazadel a dlouhá fronta na záchod. S batohy jsme se šťastně shledali a mohli jsme směřovat k východu. Ovšem v cestě nám stál podivný a nekonečný dav, o kterém jsme pak s úděsem zjistili, že to je fronta na celníky, kteří každé zavazadlo skenovali a kontrolovali, jestli v něm nejsou nějaké potraviny rostlinného či živočišného původu. To jsme samozřejmě vůbec nevěděli, ale naše sušené maso, čokolády a polívky prošly bez problémů.
Na letišti jsme si hned vybrali z bankomatu a chystali jsme se jet autobusem do města. Jelikož naše cesta byla velmi ekonomická, nechtěli jsme utrácet za luxusní přímý autobus do centra (45 minut), ale vybrali jsme si obyčejnou MHD linku č.8 (údajně 90 minut, v reálu před dvě hodiny). Autobus ovšem měl automat na mince a po chvíli obíhání krámků jsme zjistili, že v Argentině vládne akutní nedostatek mincí a získat drobné je nadlidský výkon. Nakonec se nám to ale podařilo, zbytek drobných jsme si uchovali jako malý poklad a vyrazili jsme okružní jízdou do centra. Byl to zážitek, ale spíš nepěkný…okrajové části Buenos Aires tvoří chudinské čtvrti, samý odpadek, mrtvý pes, všechno otřískané…žádná sláva. V centru jsme vystoupili a už pěšky došli přes různá hezká náměstí, široké třídy a parky na autobusové nádraží Retiro. Koupili jsme si předražené lístky do La Rioja a 2 panchos (párek v rohlíku). Autobusová doprava v Argentině a vlastně i potraviny a spousta dalších věcí je strašně drahá, vůbec jsme nechápali, jak tam ti obyčejní lidé mohou žít.
Kolem půl 5 jsme nasedli do luxusního busu s měkkými a širokými sedadly, k našemu velkému překvapení jsme nafasovali hned u vstupu jídlo (roztomilý balíček se sendvičem, sušenkou a džusíkem) a okamžitě jsme usnuli. Dlouho trvalo, než jsme se vymotali z Buenos Aires, v noci jsme pak v polospánku zaregistrovali, že nejedeme po silnici, ale po jakési prašné cestě nějakým polem…asi objížďka.
Na letišti jsme si hned vybrali z bankomatu a chystali jsme se jet autobusem do města. Jelikož naše cesta byla velmi ekonomická, nechtěli jsme utrácet za luxusní přímý autobus do centra (45 minut), ale vybrali jsme si obyčejnou MHD linku č.8 (údajně 90 minut, v reálu před dvě hodiny). Autobus ovšem měl automat na mince a po chvíli obíhání krámků jsme zjistili, že v Argentině vládne akutní nedostatek mincí a získat drobné je nadlidský výkon. Nakonec se nám to ale podařilo, zbytek drobných jsme si uchovali jako malý poklad a vyrazili jsme okružní jízdou do centra. Byl to zážitek, ale spíš nepěkný…okrajové části Buenos Aires tvoří chudinské čtvrti, samý odpadek, mrtvý pes, všechno otřískané…žádná sláva. V centru jsme vystoupili a už pěšky došli přes různá hezká náměstí, široké třídy a parky na autobusové nádraží Retiro. Koupili jsme si předražené lístky do La Rioja a 2 panchos (párek v rohlíku). Autobusová doprava v Argentině a vlastně i potraviny a spousta dalších věcí je strašně drahá, vůbec jsme nechápali, jak tam ti obyčejní lidé mohou žít.
Kolem půl 5 jsme nasedli do luxusního busu s měkkými a širokými sedadly, k našemu velkému překvapení jsme nafasovali hned u vstupu jídlo (roztomilý balíček se sendvičem, sušenkou a džusíkem) a okamžitě jsme usnuli. Dlouho trvalo, než jsme se vymotali z Buenos Aires, v noci jsme pak v polospánku zaregistrovali, že nejedeme po silnici, ale po jakési prašné cestě nějakým polem…asi objížďka.
15.7. Den 3 – La Rioja – El Chiflón – Talampaya
V Argentině se dost pozdě rozednívalo, sluníčko vylezlo až kolem 8 hodiny. Do La Rioja jsme dojeli s menším zpožděním kolem desáté. Hned u nádraží bylo fungl nové turistické centrum podobající se výzkumnému středisku NASA. Dostali jsme kompletní balíček mapek, letáků a informací o dané lokalitě, cestě do centra a půjčovně aut. V Argentině totiž není moc rozšířená místní hromadná doprava, každý má auto a dostat se někam jen tak, není jen tak…takže jsme byli nuceni si hned pustit žilou a půjčit si auto. Busíkem jsme se dostali do centra, hned jsme našli půjčovnu a po chvíli gestikulování a dorozumívání jsme mohli nasednout do malinkého Chevroletu Corsa – autíčko přesně pro nás na tři dny.
V supermarketu jsme nakoupili zásoby vody, pečiva, sušenek (Alfajores con dulce de leche, v Argentině je všechno dulce de leche – zkaramelizované mléko) a hlavně k naší převeliké radosti jsme zjistili, že jediné, co je v Argentině levné (churasco 300 g za 9 ARS = 40 Kč), je parádní hovězí masíčko…tak jsme ho hned nabrali, jestli je tak dobré, jak se tváří.
V Argentině je radost řídit (teda pouze mimo města), silnice jsou široké, rovné, v celkem dobrém stavu a úplně prázdné. Jeli jsme třeba 30 km rovně a nikoho jsme nepotkali. Cesta byla lemovaná vysokými kaktusy, červenými skalami, nad námi modrá obloha. Občas jsme minuli chudé a špinavé stavení uprostřed suché pustiny, které připomínalo spíš stáj pro dobytek.
Naše první zastávka byla rezervace El Chiflón. Je to zvláštní, jedete pustinou a najednou, kde se vzal, tu se vzal, u silnice domeček a v domečku průvodce parku. Kousek do parku jsme jeli autem, pak dál jsme šli pěšky. Bohužel na začátku naší cesty jsme zas tolik španělsky neuměli a rozuměli jsme z výkladu jen každé desáté slovo. Pak byl zvláštní svými nádhernými skalami a skalními útvary, zkamenělým dřevem a zvláštními dírami Los Morteros, které zůstali po původním obyvatelstvu a byly využívány k mletí obilí a plodů.
Cílem dne byl Národní park Talampaya. Projížděli jsme nádherným územím červených skal, první vstup do parku se nám moc nelíbil, protože tam nebylo kde zakempit, tak jsme dojeli až k hlavnímu turistickému centru. U něj bylo místo pro kempování, záchody a nebylo to drahé. Když odjeli poslední turisti a sluníčko začalo zalézat, objevila nejdřív první lištička, pak druhá a nakonec jich tam bylo sedm. Šmejdili po tom, co zbylo po turistech, a vyhřívaly se v posledních slunečních paprscích. Po setmění se výrazně ochladilo (na jižní polokouli byla v červenci zima), pak se objevil obrovský, magický měsíc v úplňku a okolo stanu vítr proháněl takové ty westernovské chumly trávy. To byla naše první noc ve stanu.
V supermarketu jsme nakoupili zásoby vody, pečiva, sušenek (Alfajores con dulce de leche, v Argentině je všechno dulce de leche – zkaramelizované mléko) a hlavně k naší převeliké radosti jsme zjistili, že jediné, co je v Argentině levné (churasco 300 g za 9 ARS = 40 Kč), je parádní hovězí masíčko…tak jsme ho hned nabrali, jestli je tak dobré, jak se tváří.
V Argentině je radost řídit (teda pouze mimo města), silnice jsou široké, rovné, v celkem dobrém stavu a úplně prázdné. Jeli jsme třeba 30 km rovně a nikoho jsme nepotkali. Cesta byla lemovaná vysokými kaktusy, červenými skalami, nad námi modrá obloha. Občas jsme minuli chudé a špinavé stavení uprostřed suché pustiny, které připomínalo spíš stáj pro dobytek.
Naše první zastávka byla rezervace El Chiflón. Je to zvláštní, jedete pustinou a najednou, kde se vzal, tu se vzal, u silnice domeček a v domečku průvodce parku. Kousek do parku jsme jeli autem, pak dál jsme šli pěšky. Bohužel na začátku naší cesty jsme zas tolik španělsky neuměli a rozuměli jsme z výkladu jen každé desáté slovo. Pak byl zvláštní svými nádhernými skalami a skalními útvary, zkamenělým dřevem a zvláštními dírami Los Morteros, které zůstali po původním obyvatelstvu a byly využívány k mletí obilí a plodů.
Cílem dne byl Národní park Talampaya. Projížděli jsme nádherným územím červených skal, první vstup do parku se nám moc nelíbil, protože tam nebylo kde zakempit, tak jsme dojeli až k hlavnímu turistickému centru. U něj bylo místo pro kempování, záchody a nebylo to drahé. Když odjeli poslední turisti a sluníčko začalo zalézat, objevila nejdřív první lištička, pak druhá a nakonec jich tam bylo sedm. Šmejdili po tom, co zbylo po turistech, a vyhřívaly se v posledních slunečních paprscích. Po setmění se výrazně ochladilo (na jižní polokouli byla v červenci zima), pak se objevil obrovský, magický měsíc v úplňku a okolo stanu vítr proháněl takové ty westernovské chumly trávy. To byla naše první noc ve stanu.
16.7. Den 4 – NP Talampaya – Cuesta de Miranda – Chilecito
V půl 8 ráno byla ještě skoro tma, posnídali jsme poslední zbytky ze štědrého autobusového balíčku, šli jsme si koupit vstupenku do parku a domluvit prohlídku s průvodcem (jinak se totiž do parku dostat nedá). U závory na nás čekal průvodce Hugo, jeli jsme ještě asi 13 km autem – nejprve po celkem dobré asfaltce, pak po celkem špatné asfaltce a nakonec korytem řeky. Asi dvě hodiny jsme se procházeli parkem – překrásné červené skály s útvary připomínající například čarodějnici, saxofonistu a podobně, potokem s vysráženou solí, 800 let starými stromy, lamami guanaco a kroužícími dravci. Huga jsme pak svezli až do jeho vesničky, kde nasedl na svůj prskolet a ztratil se z dohledu.
Pokračovali jsme dál po prašné cestě do Cuesta Miranda – další oblasti plné červených skal. Na konci jedné vesnice jsme slyšeli křik, říkali jsme si: To je jak papoušci, ale co by tady dělali papoušci??? Nějak jsme vůbec netušili, že tu žijí. Vydali jsme se po křiku a na takovém zanedbaném hnusném dvorku jsme našli strom, který byl zelenými papoušky úplně obalený.
Cesta začala být kamenitá a drncavá, moje neustálé obavy z píchnutí naštěstí brzy rozptýlily obrovské kaktusy všude kolem a krásné výhledy. Taky jsme tady poprvé na naší cestě pozorovali kondora., který kroužil vysoko nad námi. Pozoruhodností v Argentině jsou „uctívačky“, tak jsme začali nazývat místní „minikapličky“ vytvořené z nejrůznějších materiálů (PET lahve, igelitky, ale i cihly atd.) a velmi barevně vyzdobené.
Dojeli jsme až do městečka Chilecito, kde mělo být několik kempů. Taky jsme potřebovali natankovat, tak jsme hledali benzínku…u první dlouhá fronta, druhá zavřená, u třetí fronta až za roh…přišlo nám to dost podivné, ale nezbývalo, než se zařadit. Pak nám nechtěli natankovat plnou, ale jen za 100 ARS, navíc jsme je museli strašně ukecávat, aby nám ještě natankovali do flašky na vaření.
Nad městečkem se na jedné straně tyčí vysoké hory, na druhé vysoká socha Krista, po širokých schodech jsme se vylezli podívat, jaký tam má pěkný výhled. Potom jsme se vydali hledat kemp…to byla lahůdka. Asi 3 km od města jsme po dlouhém pátrání dojeli k úplně opuštěnému rekreačnímu areálu. Chvíli jsme se báli vylézt z auta, když jsme se konečně odvážili, přiřítila se smečka psů a za nimi se přišoural vetchý stařeček. Strašně se podivil, co tam děláme a vůbec nechápal, že tam chceme spát, přece vůbec není sezóna…nakonec nám ale otevřel bránu, která byla omotána řetězem a zamčená na několik zámků. Pak se zase někam odšoural a nebylo po něm vidu ani slechu. Kempík jsme začali nazývat děsuplný. Nikde ani noha a brzy se začalo stmívat. Rychle jsme postavili stan a připravili si náš první luxusní argentinský steak. Maso bylo opravdu tak dobré, jak vypadalo. Trochu jsme si hned při první použití přiškvařili pánvičku, ale za to luxusní maso to stálo. Pak jsme zalezli do stanu a doufali, že přežijeme noc. V noci foukal vítr, po kempu pobíhali psi a snažili se vydolovat z odpaďáku obal od masa, nakonec celý odpaďák shodili s příšerným rachotem ze zídky dolů. Ve mně by se krve nedořezal, jak jsem se vyděsila, Petr spal jako dudek…
Pokračovali jsme dál po prašné cestě do Cuesta Miranda – další oblasti plné červených skal. Na konci jedné vesnice jsme slyšeli křik, říkali jsme si: To je jak papoušci, ale co by tady dělali papoušci??? Nějak jsme vůbec netušili, že tu žijí. Vydali jsme se po křiku a na takovém zanedbaném hnusném dvorku jsme našli strom, který byl zelenými papoušky úplně obalený.
Cesta začala být kamenitá a drncavá, moje neustálé obavy z píchnutí naštěstí brzy rozptýlily obrovské kaktusy všude kolem a krásné výhledy. Taky jsme tady poprvé na naší cestě pozorovali kondora., který kroužil vysoko nad námi. Pozoruhodností v Argentině jsou „uctívačky“, tak jsme začali nazývat místní „minikapličky“ vytvořené z nejrůznějších materiálů (PET lahve, igelitky, ale i cihly atd.) a velmi barevně vyzdobené.
Dojeli jsme až do městečka Chilecito, kde mělo být několik kempů. Taky jsme potřebovali natankovat, tak jsme hledali benzínku…u první dlouhá fronta, druhá zavřená, u třetí fronta až za roh…přišlo nám to dost podivné, ale nezbývalo, než se zařadit. Pak nám nechtěli natankovat plnou, ale jen za 100 ARS, navíc jsme je museli strašně ukecávat, aby nám ještě natankovali do flašky na vaření.
Nad městečkem se na jedné straně tyčí vysoké hory, na druhé vysoká socha Krista, po širokých schodech jsme se vylezli podívat, jaký tam má pěkný výhled. Potom jsme se vydali hledat kemp…to byla lahůdka. Asi 3 km od města jsme po dlouhém pátrání dojeli k úplně opuštěnému rekreačnímu areálu. Chvíli jsme se báli vylézt z auta, když jsme se konečně odvážili, přiřítila se smečka psů a za nimi se přišoural vetchý stařeček. Strašně se podivil, co tam děláme a vůbec nechápal, že tam chceme spát, přece vůbec není sezóna…nakonec nám ale otevřel bránu, která byla omotána řetězem a zamčená na několik zámků. Pak se zase někam odšoural a nebylo po něm vidu ani slechu. Kempík jsme začali nazývat děsuplný. Nikde ani noha a brzy se začalo stmívat. Rychle jsme postavili stan a připravili si náš první luxusní argentinský steak. Maso bylo opravdu tak dobré, jak vypadalo. Trochu jsme si hned při první použití přiškvařili pánvičku, ale za to luxusní maso to stálo. Pak jsme zalezli do stanu a doufali, že přežijeme noc. V noci foukal vítr, po kempu pobíhali psi a snažili se vydolovat z odpaďáku obal od masa, nakonec celý odpaďák shodili s příšerným rachotem ze zídky dolů. Ve mně by se krve nedořezal, jak jsem se vyděsila, Petr spal jako dudek…
17.7. Den 5 – Famatina – Chañarmuyo – Señor de la Peña
Měli jsme domluveno s dědulou, že v 8 přijde a odemkne nám bránu, zpětně nechápu, jak jsme mohli být tak naivní a myslet si, že někdo v Jižní Americe přijde včas. Naštěstí se nám podařilo překonat jeho geniální bezpečnostní systém, který spočíval v tom, že to jen vypadalo, že je zamčeno na 6 zámků, ale ve skutečnosti byl jen vraty propletený drát, aby držely u sebe. V půl 9 stále ještě pozvolna vycházelo sluníčko a hory byly nádherně nasvícené. Po cestě do Famatiny jsme viděli dvě mary (něco mezi zajícem a srnkou) a obří hořící smetiště.
Famatina v 9 ráno ještě spala a všude bylo mrtvo, nebylo ani koho se zeptat. Chtěli jsme původně k jednomu jezeru v horách, ale to se s naším miniautíčkem ukázalo jako zcela nereálné. Sady plnými ořechů jsme projeli do malé vesničky AltoCarrizal, kde bylo překvapivě infocentrum. Obešli jsme si tedy malý okruh Lavadores de Oro, pofotili okolní nádhernou krajinu a pak jsme si ještě vyšli na červenou skálu s božským výhledem. Nad hlavami nám jako zelené krákající blesky prolétávali papoušci (los barranqueros) a nikde ani noha.
Krajinou, která brala dech a kde jsme si připadali jako ve snu, jsme dojeli až k Dique de Chañarmuyo, což byla přehrada s modrozelenou vodou a evidentně oblíbená rekreační oblast. U stolečků jsme si uvařili těstoviny a pozorovali argentinské rodinky, které si tam k nedělnímu obědu grilovali obrovské fláky masa.
Pak nás čekala docela dlouhá doba v autě, kdy jsme se směřovali zpátky k La Rioja. Projížděli jsme malými vesničkami, vyprahlou krajinou a nakonec jsme si vystáli tradiční frontu na benzín. Večer jsme si ještě zajeli k velkému kameni (výška asi 12 m)ve tvaru mužské (Kristovy) hlavy Señor de la Peña. Pro Argentince je to zřejmě poutní místo, protože okolo byla obrovská pláň plná odpadků a monstrózní vstupní brána. Hlava byla zajímavá, ale mnohem lepší bylo zvláštní vyschlé jezero kousek od ní. Foukal tam silný vítr a na vysušeném jílovitém povrchu jezera se proháněli surfy na kolečkách (kitebuggy), auta a motokáry. Taky jsme si objeli kolečko.
Už po tmě jsme dorazili do La Rioja, našli jsme si vhodnou nefrekventovanou ulici a přespali jsme v autě.
Famatina v 9 ráno ještě spala a všude bylo mrtvo, nebylo ani koho se zeptat. Chtěli jsme původně k jednomu jezeru v horách, ale to se s naším miniautíčkem ukázalo jako zcela nereálné. Sady plnými ořechů jsme projeli do malé vesničky AltoCarrizal, kde bylo překvapivě infocentrum. Obešli jsme si tedy malý okruh Lavadores de Oro, pofotili okolní nádhernou krajinu a pak jsme si ještě vyšli na červenou skálu s božským výhledem. Nad hlavami nám jako zelené krákající blesky prolétávali papoušci (los barranqueros) a nikde ani noha.
Krajinou, která brala dech a kde jsme si připadali jako ve snu, jsme dojeli až k Dique de Chañarmuyo, což byla přehrada s modrozelenou vodou a evidentně oblíbená rekreační oblast. U stolečků jsme si uvařili těstoviny a pozorovali argentinské rodinky, které si tam k nedělnímu obědu grilovali obrovské fláky masa.
Pak nás čekala docela dlouhá doba v autě, kdy jsme se směřovali zpátky k La Rioja. Projížděli jsme malými vesničkami, vyprahlou krajinou a nakonec jsme si vystáli tradiční frontu na benzín. Večer jsme si ještě zajeli k velkému kameni (výška asi 12 m)ve tvaru mužské (Kristovy) hlavy Señor de la Peña. Pro Argentince je to zřejmě poutní místo, protože okolo byla obrovská pláň plná odpadků a monstrózní vstupní brána. Hlava byla zajímavá, ale mnohem lepší bylo zvláštní vyschlé jezero kousek od ní. Foukal tam silný vítr a na vysušeném jílovitém povrchu jezera se proháněli surfy na kolečkách (kitebuggy), auta a motokáry. Taky jsme si objeli kolečko.
Už po tmě jsme dorazili do La Rioja, našli jsme si vhodnou nefrekventovanou ulici a přespali jsme v autě.
18.7. Den 6 – La Rioja
Ráno jsme si po snídani odložili batohy do úschovny na autobusák a koupili jsme si lístek na noční autobus do Salty. V oblíbeném supermarketu Changomás! Petr nakoupil jídlo a já se snažila aspoň trochu očistit Corsu od bohatých nánosů červeného prachu. Vrácení auta proběhlo bez problémů a my jsme před sebou měli několik hodin do večerního busu. Strávili jsme je couráním po městě, požíráním výborných panchos (párky v rohlíku ve fascinující variantě „komplet“ – kečup, majolka a 2 druhy hořčice najednou) a skypováním s rodiči. To je totiž další z mála sympatických věcí na Argentině, že mají na náměstích a autobusácích wifinu zdarma – interenet para todos!
Odpoledne jsme se pomalu vydali na nádraží. Cestou jsme prošmejdili krásný řemeslný trh, kde se prodávali různé salámy, oleje, domácí sladkosti atd.
Na nádraží jsme ještě chvíli čekali, pak jsme se nacpali do autobusu a okamžitě usnuli. V noci nás probudil menší chaos, když řidič budil spáče, kteří měli přestoupit na jiný bus.
Odpoledne jsme se pomalu vydali na nádraží. Cestou jsme prošmejdili krásný řemeslný trh, kde se prodávali různé salámy, oleje, domácí sladkosti atd.
Na nádraží jsme ještě chvíli čekali, pak jsme se nacpali do autobusu a okamžitě usnuli. V noci nás probudil menší chaos, když řidič budil spáče, kteří měli přestoupit na jiný bus.
19.7. Den 7 – Salta
V půl 8 jsme dojeli do deštivé Salty a aby toho kromě hnusného deště nebylo málo, na nádraží jsme se dozvěděli, že busy do Chile nejezdí, protože v Passo de Jama leží několik metrů sněhu. Čekali jsme ještě, až otevřou další společnosti, ale nikdo nic nevěděl, lístky se neprodávaly…
Nezbývalo než se vydat do centra Salty a ubytovat se v předraženém hostalu. Všechny ceny uvedené u Argentiny v LN z roku 2010 jsme mohli rovnou vynásobit dvěma, hostaly, jídlo, benzín…všechno dvakrát tak drahé, než jsme kalkulovali. Nás ovšem zajímala především sprcha…sice špinavá, ale teplá. Luxus po těch několika dnech cestování. Pak jsme strávili asi hodinku na internetu, sosali jsme fotky na disk a na picasu, vzácný a nejdražší materiál.
Poobědvali jsme na místním tržišti, tam jsme se zamilovali…mercado…srdce města, centrum všeho dění, oblíbené místo místňáků a místo, kde se člověk výborně a levně nají…kdo byl v Jižní Americe, jistě nám dá za pravdu, že lepší místo k poznávání místního života neexistuje. Od trhu v Saltě jsme už v každém městě vymetli všechny mercada, která jsme našli na mapě. Pořádně jsme se nabaštili (12 empanád a velmi oblíbené pollo noc arroz (kuře s rýží – to jsme ještě netušili, že se na půl roku stane naším nejčastějším pokrmem).
Procházkou jsme došli až pod kopec San Bernardo, na jehož vrchol jsme vystoupali po 1070 schodech. Výhled byl téměř nulový, byli jsme v mraku. Pak jsme se znovu zašli přeptat na autobusák, ale pořád nic, cerradopor el nieve. Našli jsme si centrum národních parků, které už sice bylo zavřené, ale díky mapkám a počítači s infotabulkami jsme se rozhodli půjčit si auto a vyrazit do nedalekého NP El Rey.
V centru byla spousta turistických kanceláří, před jejich dveřmi stáli naháněči a nabízeli kde co. Salta je velice živé a turistické město, tak se to tu turistickými atrakcemi jen hemží. Jenže ceny byly tak vysoké, že nás to ani nenapadlo a hlavně…my jsme byli všude radši sami. Zalezli jsme do jedné kanceláře pouze za účelem podlého vyloudění informací o NP El Rey a pak jsme si u moc milého chlapíka půjčili opět malou Corsu. Tentokrát bílou. V hostalu jsme zabalili batohy, obeslali mailem pár agentur v Bolívii a Chile, jestli se vůbec kvůli kruté zimě dá jet na salar a na výlety kolem San Pedro de Atacama.
Po večeři jsme vyzvedli auto a zaparkovali ho poblíž hotelu, doufali jsme, že nám ho do rána nikdo neukradne.
Nezbývalo než se vydat do centra Salty a ubytovat se v předraženém hostalu. Všechny ceny uvedené u Argentiny v LN z roku 2010 jsme mohli rovnou vynásobit dvěma, hostaly, jídlo, benzín…všechno dvakrát tak drahé, než jsme kalkulovali. Nás ovšem zajímala především sprcha…sice špinavá, ale teplá. Luxus po těch několika dnech cestování. Pak jsme strávili asi hodinku na internetu, sosali jsme fotky na disk a na picasu, vzácný a nejdražší materiál.
Poobědvali jsme na místním tržišti, tam jsme se zamilovali…mercado…srdce města, centrum všeho dění, oblíbené místo místňáků a místo, kde se člověk výborně a levně nají…kdo byl v Jižní Americe, jistě nám dá za pravdu, že lepší místo k poznávání místního života neexistuje. Od trhu v Saltě jsme už v každém městě vymetli všechny mercada, která jsme našli na mapě. Pořádně jsme se nabaštili (12 empanád a velmi oblíbené pollo noc arroz (kuře s rýží – to jsme ještě netušili, že se na půl roku stane naším nejčastějším pokrmem).
Procházkou jsme došli až pod kopec San Bernardo, na jehož vrchol jsme vystoupali po 1070 schodech. Výhled byl téměř nulový, byli jsme v mraku. Pak jsme se znovu zašli přeptat na autobusák, ale pořád nic, cerradopor el nieve. Našli jsme si centrum národních parků, které už sice bylo zavřené, ale díky mapkám a počítači s infotabulkami jsme se rozhodli půjčit si auto a vyrazit do nedalekého NP El Rey.
V centru byla spousta turistických kanceláří, před jejich dveřmi stáli naháněči a nabízeli kde co. Salta je velice živé a turistické město, tak se to tu turistickými atrakcemi jen hemží. Jenže ceny byly tak vysoké, že nás to ani nenapadlo a hlavně…my jsme byli všude radši sami. Zalezli jsme do jedné kanceláře pouze za účelem podlého vyloudění informací o NP El Rey a pak jsme si u moc milého chlapíka půjčili opět malou Corsu. Tentokrát bílou. V hostalu jsme zabalili batohy, obeslali mailem pár agentur v Bolívii a Chile, jestli se vůbec kvůli kruté zimě dá jet na salar a na výlety kolem San Pedro de Atacama.
Po večeři jsme vyzvedli auto a zaparkovali ho poblíž hotelu, doufali jsme, že nám ho do rána nikdo neukradne.
20.7. Den 8 – NP El Rey
Budíček zazvonil ve 4:45, v tichosti jsme se vykradli z hostalu a vyrazili do NP El Rey. Cestou jsme měli menší nehodu. Zrovna jsme si libovali, jaké jsou v Argentině pěkné silnice a dá se po nich rychle svištět k cíli, když tu náhle…díra jako kráva. Z ničeho nic uprostřed silnice pořádná díra, vlítli jsme do ní asi v 90ti kilometrové rychlosti. Záhy jsme zjistili, že to nezůstalo bez následků a že jsme prorazili pneumatiku a bouchli disk. No nedalo se nic dělat, vyměnili jsme ji za rezervu a pomodlili se ke všem Dios, aby už další defekt nepřišel, protože by už nebylo za co měnit.
Z hlavní silnice jsme brzy odbočili na kamenitou, ale celkem zpevněnou cestu vedoucí k parku. Mělo to být 27 km. Já opět v panice, že píchneme a zůstaneme tam. To jsem ale ještě netušila, že kamenitá cesta není zdaleka to nejhorší, co nás čeká. Asi po 5 km jsme narazili na řeku přes cestu…prostě menší brod. Vystoupila jsem, šla s hůlkou změřit hloubku vody a pak jsem Petra navigovala na nejmělčejší místa. Řeku jsme překonali…oddychli jsme si a jeli dál. Za chvíli další řeka a pak ještě jedna…všechny jsme s Corsou statečně projeli. Dostali jsme se na lehounce, ale zcela nepatrně bahnitou cestu a pokračovali jsme dál k parku.
V ranní mlze jsme viděli něco neskutečného – holý strom plný velikých ptáků, přemýšleli jsme, co to tak může být za druh a pak jsme identifikovali obří zobany – TUKANI!!! Po papoušcích další šok, kdo by řekl, že v Argentině žije tukan. Bylo to moc krásné. No ovšem naopak moc hrozné začínalo být to, co se stalo z cesty…bahnité koryto. Asi na 23. km už jsme měli kola obalená tak, že jsme nemohli jet dál. Ale byli už jsme tak daleko, že jsme to nechtěli vzdát. Zabalili jsme si batohy, zabahněnou Corsu nechali lesu napospas a v mlze a bahně jsme se vydali dál k parku.
Cesta bahnem nebyla nic moc, pachtili jsme se tak asi 3 km. Naštěstí za chvíli se k nám doklouzala camioneta (pick-up) se dvěma správci parku. Batohy jsme hodili na korbu a zažili parádní off-road, výmoly a díry projížděl chlapík poměrně suverénně a rychle, ale bahenní jezírka mu dala zabrat, protože auto v nich tančilo ze strany na stranu. Vjeli jsme do parku, pozdravili se se strážcem a zjistili, že k turistickému centru je to dalších 10 km…ještěže jsme nešli pěšky!
Po cestě v parku jsme viděli prasata pekari, ptáky pavas a další tukany. Strážci nám ukázali kempoviště, trasy a slíbili nám odvoz ve dvě následujícího dne. Postavili jsme stan a vyrazili na túru k Pozoverde. Viděli jsme srnku corzuelu, pekari a tukany. Nádherným tropickým lesem plným mechů a lián jsme stoupali výš. Padla mlha, z lesa byly slyšet papoušci, byl to krásný zážitek. Došli jsme až k jezírku Pozo verde, kde ovšem byla mlha jak mlíko, takže toho moc vidět nebylo. Stezka pokračovala ještě dál, ale byla tak zarostlá, že jsme to po chvíli vzdali a vrátili se zpět. Překvapivě tam bylo spousta klíšťat, hnus. Petr měl po cestě zpátky menší nehodu při přeskakování potoka, uklouzl a totálně se vykoupal i s batohem ve studené vodě. Našli jsme taky několik tapířích stop, ale bohužel tapír je noční a neměli jsme na něj štěstí.
V kempu jsme u ohně sušili pohorky a ostatní věci a připravili si opět vynikající steak. Vedle stanu stál otřískaný autobus, mysleli jsme celou dobu, že je prázdný, ale pak z něj vylezla paní v natáčkách. Ukázalo se, že se jmenuje Andrejka a má předky ze Slovenska, s manželem takhle cestují po Argentině, ale kvůli dešti a bahnu trčí už 4 dny v parku.
Z hlavní silnice jsme brzy odbočili na kamenitou, ale celkem zpevněnou cestu vedoucí k parku. Mělo to být 27 km. Já opět v panice, že píchneme a zůstaneme tam. To jsem ale ještě netušila, že kamenitá cesta není zdaleka to nejhorší, co nás čeká. Asi po 5 km jsme narazili na řeku přes cestu…prostě menší brod. Vystoupila jsem, šla s hůlkou změřit hloubku vody a pak jsem Petra navigovala na nejmělčejší místa. Řeku jsme překonali…oddychli jsme si a jeli dál. Za chvíli další řeka a pak ještě jedna…všechny jsme s Corsou statečně projeli. Dostali jsme se na lehounce, ale zcela nepatrně bahnitou cestu a pokračovali jsme dál k parku.
V ranní mlze jsme viděli něco neskutečného – holý strom plný velikých ptáků, přemýšleli jsme, co to tak může být za druh a pak jsme identifikovali obří zobany – TUKANI!!! Po papoušcích další šok, kdo by řekl, že v Argentině žije tukan. Bylo to moc krásné. No ovšem naopak moc hrozné začínalo být to, co se stalo z cesty…bahnité koryto. Asi na 23. km už jsme měli kola obalená tak, že jsme nemohli jet dál. Ale byli už jsme tak daleko, že jsme to nechtěli vzdát. Zabalili jsme si batohy, zabahněnou Corsu nechali lesu napospas a v mlze a bahně jsme se vydali dál k parku.
Cesta bahnem nebyla nic moc, pachtili jsme se tak asi 3 km. Naštěstí za chvíli se k nám doklouzala camioneta (pick-up) se dvěma správci parku. Batohy jsme hodili na korbu a zažili parádní off-road, výmoly a díry projížděl chlapík poměrně suverénně a rychle, ale bahenní jezírka mu dala zabrat, protože auto v nich tančilo ze strany na stranu. Vjeli jsme do parku, pozdravili se se strážcem a zjistili, že k turistickému centru je to dalších 10 km…ještěže jsme nešli pěšky!
Po cestě v parku jsme viděli prasata pekari, ptáky pavas a další tukany. Strážci nám ukázali kempoviště, trasy a slíbili nám odvoz ve dvě následujícího dne. Postavili jsme stan a vyrazili na túru k Pozoverde. Viděli jsme srnku corzuelu, pekari a tukany. Nádherným tropickým lesem plným mechů a lián jsme stoupali výš. Padla mlha, z lesa byly slyšet papoušci, byl to krásný zážitek. Došli jsme až k jezírku Pozo verde, kde ovšem byla mlha jak mlíko, takže toho moc vidět nebylo. Stezka pokračovala ještě dál, ale byla tak zarostlá, že jsme to po chvíli vzdali a vrátili se zpět. Překvapivě tam bylo spousta klíšťat, hnus. Petr měl po cestě zpátky menší nehodu při přeskakování potoka, uklouzl a totálně se vykoupal i s batohem ve studené vodě. Našli jsme taky několik tapířích stop, ale bohužel tapír je noční a neměli jsme na něj štěstí.
V kempu jsme u ohně sušili pohorky a ostatní věci a připravili si opět vynikající steak. Vedle stanu stál otřískaný autobus, mysleli jsme celou dobu, že je prázdný, ale pak z něj vylezla paní v natáčkách. Ukázalo se, že se jmenuje Andrejka a má předky ze Slovenska, s manželem takhle cestují po Argentině, ale kvůli dešti a bahnu trčí už 4 dny v parku.
21.7. Den 9 – NP El Rey – Salta
Ráno jsme ještě po tmě s čelovkami vyrazili k Laguna Los patitos, kde jsme ve fungl novém miradoru (pozorovatelna, rozhledna, vyhlídka) posnídali. Laguna dělala čest svému jménu a byla plná různě barevných kdákajících kachniček.
Dál jsme pokračovali na Cascada de Los Lobitos (Vydří kaskáda). Nejdřív jsme se brodili zase bahnem, ale pak se cesta zlepšila a rychle utíkala. Viděli jsme opět srnku, chechtající se ibisy, několik dravců a spoustu zajímavých stop. Několikrát jsme se za vydatného křiku ptáků vrhli do křoví, protože se nám zdálo, že se tam pohybuje něco velkého, bohužel jsme tam nikdy nic nenašli.
Kaskáda byla krásná, chvíli jsme se tam pokochali, ale byla docela zima a pohorky jsme měli zase mokré, takže jsme se vydali zpátky do kempu. Kousek od něj nás správce upozornil, že místní dětičky v lese pozorují monos – moc jsme nechápali, co to může být, ale šli jsme se tam podívat…Opice. No fakt…byly tam…naše první opice! Skákaly z větve na větev a požíraly nějaká semena z lusků.
Sbalili jsme stan, uvařili těstoviny, poklábosili s Andrejkou a čekali na camionetu. Naši správci nás vzít nemohli, už měli plno, ale domluvili nám druhé auto. Zamlklý řidič a vysušený děda žvýkající koku, který vystoupil uprostřed ničeho. Chlapík nás zavezl až k autu, strašně se smál, jak jsme se tam vůbec dostali. Pak se otočil a jel zpátky, to se musí nechat, že lidé jsou tam ochotní a hodní.
Kolem auta pobíhala hrozně roztomilá selátka. Naštěstí vysvitávalo sluníčko a cesta byla trochu sušší než předešlý den. Viděli jsme obrovské hejno zelených papoušků, to bylo neskutečné. Překrosili jsme opět naše tři řeky a v pořádku jsme dojeli do Salty.
Na autobusáku jsme se ujistili, že ze Salty do Chile opravdu nic nepojede a dojeli jsme do kempu vzdáleného asi 2 km od centra. Postavili jsme stan a jeli vrátit auto. Museli jsme zaplatit to píchlé kolo, ale nebyla to kupodivu moc vysoká suma. Cesta do kempu pak byla poněkud…no řekněme riskantní, neb jsme si to štrádovali poměrně opuštěnou a neturistickou ulicí podél různých dílen a zamřížovaných obchodů. Viděli jsme ale různé zajímavosti…pán, který stál uprostřed chodníku s rotopedem, prodejce všemožných jedovatě vypadajících pochutin atd.
V kempu jsme si uvařili čaj, bolelo mě v krku a na argentinská klíšťata jsem vyhrála 2:1.
Dál jsme pokračovali na Cascada de Los Lobitos (Vydří kaskáda). Nejdřív jsme se brodili zase bahnem, ale pak se cesta zlepšila a rychle utíkala. Viděli jsme opět srnku, chechtající se ibisy, několik dravců a spoustu zajímavých stop. Několikrát jsme se za vydatného křiku ptáků vrhli do křoví, protože se nám zdálo, že se tam pohybuje něco velkého, bohužel jsme tam nikdy nic nenašli.
Kaskáda byla krásná, chvíli jsme se tam pokochali, ale byla docela zima a pohorky jsme měli zase mokré, takže jsme se vydali zpátky do kempu. Kousek od něj nás správce upozornil, že místní dětičky v lese pozorují monos – moc jsme nechápali, co to může být, ale šli jsme se tam podívat…Opice. No fakt…byly tam…naše první opice! Skákaly z větve na větev a požíraly nějaká semena z lusků.
Sbalili jsme stan, uvařili těstoviny, poklábosili s Andrejkou a čekali na camionetu. Naši správci nás vzít nemohli, už měli plno, ale domluvili nám druhé auto. Zamlklý řidič a vysušený děda žvýkající koku, který vystoupil uprostřed ničeho. Chlapík nás zavezl až k autu, strašně se smál, jak jsme se tam vůbec dostali. Pak se otočil a jel zpátky, to se musí nechat, že lidé jsou tam ochotní a hodní.
Kolem auta pobíhala hrozně roztomilá selátka. Naštěstí vysvitávalo sluníčko a cesta byla trochu sušší než předešlý den. Viděli jsme obrovské hejno zelených papoušků, to bylo neskutečné. Překrosili jsme opět naše tři řeky a v pořádku jsme dojeli do Salty.
Na autobusáku jsme se ujistili, že ze Salty do Chile opravdu nic nepojede a dojeli jsme do kempu vzdáleného asi 2 km od centra. Postavili jsme stan a jeli vrátit auto. Museli jsme zaplatit to píchlé kolo, ale nebyla to kupodivu moc vysoká suma. Cesta do kempu pak byla poněkud…no řekněme riskantní, neb jsme si to štrádovali poměrně opuštěnou a neturistickou ulicí podél různých dílen a zamřížovaných obchodů. Viděli jsme ale různé zajímavosti…pán, který stál uprostřed chodníku s rotopedem, prodejce všemožných jedovatě vypadajících pochutin atd.
V kempu jsme si uvařili čaj, bolelo mě v krku a na argentinská klíšťata jsem vyhrála 2:1.
22.7. Den 10 – Salta
V půl šesté ráno nás probudili sousedi, kteří si vedle nás začali stavět stan a vesele se u toho bavili. Opět jsme se dost těšili do sprch a provedli jsme velkou očistu. Po snídani jsme opustili nebohého standu se všemi věcmi, u strašně hodné babči zaplatili a vydali se do města. Po cestě jsme si koupili snídani č. 2, další dobrá věc v Argentině – pekárny se strašně dobrýma sladkůstkama. Posadili jsme se na lavičku u fontány v parku San Martín a pozorovali místní ruch. U lampy stála uvázaná lama v barevném oblečku, chudinka modelka pro turisty. Pak jsme si prožili na autobusáku tradiční zklamání. Navíc nám z bolívijských agentur napsali, že je nejkrutější zima za posledních 10 let a všechna hezká místa na Altiplanu jsou pod sněhem. Dvě hodiny jsme skypili a pak jsme učinili první zásadní rozhodnutí: Když je na jihu zima, přeletíme na sever a vezmem to odshora dolů.
Vydali jsme se znovu na vyhlídku z kopce San Bernardo, tentokrát byl výhled parádní, bylo azuro. K obědu jsme si koupili další místní pochoutku: papucha – veliký kornout plný domácích hranolků s velkou dávkou kečupu – a k tomu superpancho – extradlouhý párek v rohlíku. Cestou na vyhlídku jsme viděli 2 kolibříky, naše první. Nahoře bylo trochu přelidněno, tak jsme rychle seběhli 1070 schodů a šli za 2 pesa navštívit krásné muzeum přírodních věd.
Pro změnu jsme zamířili na autobusák...žádná změna, ale přemluvili jsme hodného pána ze společnosti Gemini, dal nám na sebe kontakt domů a měli jsme mu v 9 zavolat, jestli noční bus jede nebo ne. Cestou do kempíku jsme si za 15 pesos (70 Kč) koupili nádhernou svíčkovou k večeři. V 9 jsme se vydali do nedalekého stánku, kde měli i telefony. Pán z autobusáku nám sdělil potěšující zprávu, že bus do Chile jede. Sbalili jsme stan a batohy a místní MHD dojeli až na autobusák. Konečně jsme měli vytoužené jízdenky a mohli se posunout dál. Už jsme žili Střední Amerikou.
Pro mě, která dřív měla ráda všechno nalinkované, byla tohle výborná škola. Už v Saltě bylo jisté, že po této cestě přestanu plánovat, že se nebudu rozčilovat, když 10 minut nejede tramvaj, že nebudu kvílet, když pojedeme po lehce kamenité cestě a že se nám do smrti bude zdát o argentinském mase.
Vydali jsme se znovu na vyhlídku z kopce San Bernardo, tentokrát byl výhled parádní, bylo azuro. K obědu jsme si koupili další místní pochoutku: papucha – veliký kornout plný domácích hranolků s velkou dávkou kečupu – a k tomu superpancho – extradlouhý párek v rohlíku. Cestou na vyhlídku jsme viděli 2 kolibříky, naše první. Nahoře bylo trochu přelidněno, tak jsme rychle seběhli 1070 schodů a šli za 2 pesa navštívit krásné muzeum přírodních věd.
Pro změnu jsme zamířili na autobusák...žádná změna, ale přemluvili jsme hodného pána ze společnosti Gemini, dal nám na sebe kontakt domů a měli jsme mu v 9 zavolat, jestli noční bus jede nebo ne. Cestou do kempíku jsme si za 15 pesos (70 Kč) koupili nádhernou svíčkovou k večeři. V 9 jsme se vydali do nedalekého stánku, kde měli i telefony. Pán z autobusáku nám sdělil potěšující zprávu, že bus do Chile jede. Sbalili jsme stan a batohy a místní MHD dojeli až na autobusák. Konečně jsme měli vytoužené jízdenky a mohli se posunout dál. Už jsme žili Střední Amerikou.
Pro mě, která dřív měla ráda všechno nalinkované, byla tohle výborná škola. Už v Saltě bylo jisté, že po této cestě přestanu plánovat, že se nebudu rozčilovat, když 10 minut nejede tramvaj, že nebudu kvílet, když pojedeme po lehce kamenité cestě a že se nám do smrti bude zdát o argentinském mase.
