Letěli jsme přes Kodaň do Osla(měli jsme štěstí, protože kvůli přeplněnému letu jsme byli umístěni do lepší třídy, tudíž jsme cestou dostali i jídlo…). Z Osla jsme se vypravili autobusem do Gjoviku, kde na nás čekal Dag (norský lyžopřítel) a odvezl nás už autem do Aurdalu,do svého krásného obrovského domu.
3.7.
Druhý den dopoledne po vyčištění a upravení Dagova terénního vozítka jsme se vydali na okružní cestu Norskem. Prvním cílem bylo místo Tyinholmen u nádherného modrého jezera uprostřed hor, výchoziště trasy č.31 se jmenovalo Utsikten. Přechází se přes neoznačené vrcholy s překrásnou vyhlídkou na zasněžené kopce a jezera. Je to trasa tak na 3 hodinky… Odpoledne jsme ještě zvládli vodopád Vetti (275 m, pořádnej vodopád se spoustou vody…ono v Norsku je všude spousta vody).
Večer jsme si našli naše první stanoviště, dost podivný místo, plácek u silničky v horách, ale už bylo dost pozdě hledat něco jinýho.
4.7.
Třetí den ráno jsme se vzbudili do deštivého počasí, naštěstí pršelo, jen když jsme se přesouvali naším vozítkem. Po snídani jsme se rozjeli k Bergsetbreenu – nádherný modravý ledovec, k němu jsme pak došli krátkou procházkou pěkným údolíčkem. U ledovce jsem propadla fotografickému šílenství a s 200 fotkami ledovce jsme šli zpátky. Odpoledne jsme dojeli do Fajaerlandu, městečko u tmavého fjordu, kousek dál jsme zastavili pod Boyabreenem – dalším modravým ledovcem. Stanovali jsme na louce u jezera, v noci byla šílená vichřice.
5.7.
Čtvrtý den po otevření stanu jsme nevěřili vlastním očím, bylo úplně jasno a božsky modro. Vyrazili jsme brzy a 9:00 už jsme se koupali v Innvikfjordu, celkem příjemná vody s vyhlídkou na zasněžené kopce. V 11 jsme se nalodili na trajekt z Hellesyltu do Geirangeru, cestou jsme si prohlídli vodopády 7 sester, který byly ale jenom 4. Kousek nad Geirangerem jsme se ještě vypravili k Storseterfossenu, což je vodopád,který si můžete prohlídnout „zevnitř“ – dá se jít jakoby za něj. Po obědě jsme se vyškrábali klikatou silničkou na kopec Dalsnibba (= parkoviště českých autobusů…). Byl odtamtud nádherný výhled. Pod kopcem na cestě dál silnice vedla podél zamrzlého jezera, kde plavali kry. To bylo něco pro Petra, zastavili jsme a Mistr Otužík si doplaval ke kře. Pak jsme ještě viděli další vodopády, rozbouřenou (tím myslím fakt hodně rozvodněnou a naštvanou) řeku, Lom Stavkyrkje – obrovský dřevěný kostel a večer jsme se po delším hledání usídlili na břehu řeky (doslova na břehu… trošku jsme se báli, jestli nás do rána nevyplaví).
6.7.
Den pátý začínal zataženou oblohou a čekala nás trasa č. 27 na Galdhoppigen (2469 m). Vycházeli jsme asi v 9, už na začátku byla trasa celkem náročná, strmá, plná podkluzujícího kamení, počasí se zhoršovalo a obklopila nás mlžka. To jsem ještě nevěděla, že nás čeká nekonečné sněhové pole a několik neoznačených předvrcholů (člověk si vždycky myslel, že už je to ono, ale pak se objevil další vyšší vrchol). Když se ale rozlezly mraky, tak výhled stál za to. Ledovce, jezera a jako na dlani. Motivovalo mě družstvo malinkých, tak 6ti letých norských blondýnek, které si to kráčely tak dvojnásobnou rychlostí, než jsme se vlekli my a vypadaly, že z toho výšlapu mají hroznou radost.
Po 3 a půl hodinách ve sněhu jsme se konečně dohrabošili na vrchol. Tam naštěstí zároveň s námi dorazila i skupina turistů s průvodcem, který nás všechny pustil do suché chatičky. Cesta dolů byla překvapivě rychlá a zábavná, protože jsme vymysleli „pláštěnkový dvojbob“, jednoduše jsme si sedli na pláštěnku a fičeli dolů.
7.7.
Na den šestý bylo v plánu pohoří Rondane. Nejdřív se šlo po celkem nudné silnici, ale pak se došlo k jezeru Rondvassbu a stoupali jsme nahoru zvláštní krajinou, kterou jsem ještě nikdy nikde neviděla…samé menší kameny porostlé žlutým lišejníkem poházené všude okolo. Cílem byl vrchol Veslesmeden (2015 m). Na vrcholu jsme samozřejmě posvačili, zabili pár much, kterých tam byly spousty, já udělala spoustu fotek úžasného údolí a šli jsme zase dolů k opačné straně jezera. Sestup byl náročný, samý malinký drolivý štěrk…U jezera jsme se pokochali bažinkami, Petr se vykoupal v zátočince s thajskou plážičkou a počkali jsme na člun, který nás převezl na druhou stranu jezera.
Včerejší tábořiště bylo obsazeno, tak jsme jeli dál a našli si jedno ještě lepší u řeky.
8.7.
Den sedmý jsme se byli podívat u soutěsky Ridder Spranget, pak jsme jeli krásnou pustinou a obědvali jsme krevetky na exkluzivní vyhlídce. Odpoledne jsme dojeli zpět do Aurdalu, jenom se pozdravili s Dagem, nakoupili potraviny a šupajdili jsme na jeho chatičku u jezera, kde jsme strávili poslední den (den osmý).
Celý den jsme se váleli, jedli, koupali se a dokonce jsme sestavili i vor, který ale samozřejmě neuplaval s námi na palubě ani metr a okamžitě se potopil. Byl to Olafův vor (jediným možným pasažérem byl dřevěný kůň Olaf).
9.7.
V poslední devátý den nás Dag ve 3 ráno vezl na letiště a v 9 jsme přistáli v Praze.
Norsko můžeme vřele doporučit, nádherná příroda, modrá a černá jezera, fjordy,modravé ledovce, všude spousta vodopádů...
