Salvador26.7. Den 14 – Lima – El Salvador – La Libertad
Kolem 6 jsme čapnuli batohy a šli se postavit na širokou třídu Alfonso Ugarte (téměř v každém městě najdete ulici Alfonsa Ugarte, což byl peruánský vojevůdce) a stopli jsme si taxíka. Starší děda to nešetřil, vyzkoušeli jsme si přejíždění z 1. do 6. pruhu, pásy žádné, horská dráha přes retardéry…ale na letiště nás dovezl včas a živé. Postavili jsme se rovnou do dlouhého štrůdlu na TACA airlines a pak se nalodili do letadla. TACA jsou bezkonkurenčně nejlepší aerolinky, jakými jsme několikrát v Jižní Americe letěli – občerstvení, zabudované obrazovky s dobrými filmy, prostorné sedačky…luxus za přiměřenou cenu, jaký už v Evropě neznáme.
V Salvadoru jsme vystoupili na menším novém letišti a na celní kontrole se na nás usmívala krásná mulatka Karla Svenblad. V hale byl příjemný chládek, o to větší šok jsme zažili po otevření automatických dveří…teplota aspoň 35 °C a vlhkost 200%, zrovna skončila obří průtrž mračen a voda na silnici se odpařovala rychlostí světla. Rychle jsme svlékli všechny vrstvy z chladného Peru a vydali se na autobus. Chvíli jsme čekali na autobusové zastávce, ale busík nikde. Najednou přijela camioneta a všichni čekající začali lézt na korbu. Dozvěděli jsme se, že to je běžný dopravní prostředek, že si tím lidé přivydělávají a máme klidně nasednout. V Salvadoru se platí americkými dolary, cesta do další vesnice nás stála 1 USD a hned jsme přestoupili do barevného busu směr La Libertad. Salvador byl nejen klimatický šok, ale i kulturní. Argentina a Chile jsou hodně evropské a v Peru jsme se tak dlouho nezdrželi. Salvador nás hned očaroval svou živostí, barevností a nejrůznějšími zvláštnostmi. Všechny busíky byly staré americké vyřazené školní jako ty ze Simpsonů. Byly hodně barevně pomalované, uvnitř hrála hlasitá hudba, busíkem neustále proudily davy prodavačů, platilo se výběrčímu, který monitoroval, kdo přistoupil a zaplatil, sedačky byly dělané pro děti, takže člověk měl kolena pod bradou, v horku se kompletně přilepil nejen ke koženkové sedačce, ale ještě ke svému spolusedícímu (někdy se na jednu sedačku vešli místo dvou dětí až 4 dospělí), ale i přesto všechno to byl nádherný zážitek. V La Libertad jsme se ubytovali v Posada Familiar, zvenku vypadal celkem dobře, měl velký dvůr s občerstvením a zelení, ale pokojíky připomínaly spíš vězeňskou celu (pořád ale byly asi o tisíc procent hezčí než ty, které nám nabízel chlapík o deset minut dřív…). Nám to ale vůbec nevadilo, těšili jsme se do sprchy, hned jsme vyzkoušeli, jestli funguje větrák, odhodili jsme bágly a vyrazili na pláž. Prohlídli jsme si velikánský rybí trh na molu a za krásného růžového soumraku jsme se koupali v Tichém oceánu, jehož voda měla minimálně 30°C. Byla to velká romantika. Pak jsme povečeřeli v malém bistru u pláže, kde jsme poprvé ochutnali typické středoamerické jídlo – fazole s vejci a sýrem a osmažený banán přelitý smetanou. Po stropě nad námi lezli gekonci, bylo teplo a byli jsme hodně šťastní. |
|
27.7. Den 15 – Playa la Tunca a San Diego – Santa Ana
Noc byla vyloženě žhavá, větrák to moc nezachránil a ráno jsme se probudili celí olepení. Posnídali jsme na dvorku naší posady a vyrazili jsme na pláž. Místním busíkem č. 80 jsme dojeli k Playa la Tunca, prošli jsme uličkou mezi restauracemi a hostely pro surfaře a stanuli jsme na krásné pláži s tmavým pískem a velkými vlnami. Vydali jsme se po pláži asi kilometr dál, přebrodili jsme přitékající řeku a našli jsme si soukromé místečko pod palmami. V moři, resp. oceánu to moc na koupání nebylo, silné vlny vytvářely nebezpečné zpětné proudění. Chvíli jsme si užívali sluníčka, odpočívali a pak jsme vyrazili přes La Libertad ještě na druhou stranu k Playa San Diego.
Tam jsme pro změnu prošli tunelem zastřešených stánků, kde babči nabízely studené limonády a občerstvení. Na pláži jsme se usídlili pod přístřešky z palmového listí a opatrně se okoupali ve vysokých vlnách. Voda byla teplá jako kafe. Po cestě zpět na autobus jsme u jedné starší kypré a moc milé paní ochutnali límošku Gaseosa de uva chutí silně připomínající fialový Bonpar a autobusem jsme se vrátili do La Libertad.
Už dopoledne jsme si zjistili, kdy a odkud jede busík přes Sonsonate do Santa Any (č. 281). V posadě jsme nasadili těžké batůžky a odebrali jsme se do centra. V jedné z mnoha jídelniček jsme si dali obídek (arroz con pollo), koupili si od babči na ulici kelímek plný sladké skořicové kaše a uvelebili se v buse. Cestovat s batohy salvadorskými busíky nebylo jednoduché…na malá sedadla původně určená pro děti školního věku jsme se sotva vešli sami, natož s batohy, takže zavazadla putovala bez dozoru až na konec busu. Nikdy se jim ale nic nestalo a na konci cesty nám je pomocník vyhodil ven. Autobusem procházeli nejrůznější prodavači všeho možného – ovocem a zeleninou počínaje a zednickými lžícemi konče.
V Sonsonate nám zrovna před nosem ujel autobus do Santa Any, ještě jsme nebyli tak docela zběhlý v tom, jak to tam chodí…jedna paní nás ubezpečila, že za chviličku je tu další. A vskutku, ani jsme se nestihli uvelebit na lavičce a už tam byl přistaven další bus směr Santa Ana. Bus se zaplnil sedícími i stojícími pasažéry, řidič to vysokou rychlostí krosil po točitých silničkách, dveře busu otevřené…no chvílemi jsme se na sebe jen zděšeně dívali a modlili se…
V Santa Aně je autobusové nádraží hned u tržnice, vystoupili jsme do totálního hemžení a blížící se bouřky, nebe bylo úplně černé. Snažili jsme tedy co nejrychleji se zorientovat a najít hostal El Faro, který jsme si vybrali v LP. Naštěstí byl od nádraží kousek a nestihli jsme zmoknout. El Faro byl zvláštní tím, že byl krásně vyzdobený, barevně vymalované pokoje s motivy oceánu, palem a ptáků, na dvorku malá džungle z květin. Moc pěkné (akorát druhý den jsme zjistili, že je to asi trochu i hodinový hotel…). V recepci byl i stařičký počítač s internetem, tak jsme byli úplně spokojeni. Po dešti a očistě jsme se ještě vydali sehnat něco k večeři, o blok dál jsme objevili salvadorskou specialitu – pupusy (placky plněné fazolemi, sýrem nebo masem) a torty (narvané zapečené bagetky). Pěkně jsme se nacpali a šli jsme spát.
Tam jsme pro změnu prošli tunelem zastřešených stánků, kde babči nabízely studené limonády a občerstvení. Na pláži jsme se usídlili pod přístřešky z palmového listí a opatrně se okoupali ve vysokých vlnách. Voda byla teplá jako kafe. Po cestě zpět na autobus jsme u jedné starší kypré a moc milé paní ochutnali límošku Gaseosa de uva chutí silně připomínající fialový Bonpar a autobusem jsme se vrátili do La Libertad.
Už dopoledne jsme si zjistili, kdy a odkud jede busík přes Sonsonate do Santa Any (č. 281). V posadě jsme nasadili těžké batůžky a odebrali jsme se do centra. V jedné z mnoha jídelniček jsme si dali obídek (arroz con pollo), koupili si od babči na ulici kelímek plný sladké skořicové kaše a uvelebili se v buse. Cestovat s batohy salvadorskými busíky nebylo jednoduché…na malá sedadla původně určená pro děti školního věku jsme se sotva vešli sami, natož s batohy, takže zavazadla putovala bez dozoru až na konec busu. Nikdy se jim ale nic nestalo a na konci cesty nám je pomocník vyhodil ven. Autobusem procházeli nejrůznější prodavači všeho možného – ovocem a zeleninou počínaje a zednickými lžícemi konče.
V Sonsonate nám zrovna před nosem ujel autobus do Santa Any, ještě jsme nebyli tak docela zběhlý v tom, jak to tam chodí…jedna paní nás ubezpečila, že za chviličku je tu další. A vskutku, ani jsme se nestihli uvelebit na lavičce a už tam byl přistaven další bus směr Santa Ana. Bus se zaplnil sedícími i stojícími pasažéry, řidič to vysokou rychlostí krosil po točitých silničkách, dveře busu otevřené…no chvílemi jsme se na sebe jen zděšeně dívali a modlili se…
V Santa Aně je autobusové nádraží hned u tržnice, vystoupili jsme do totálního hemžení a blížící se bouřky, nebe bylo úplně černé. Snažili jsme tedy co nejrychleji se zorientovat a najít hostal El Faro, který jsme si vybrali v LP. Naštěstí byl od nádraží kousek a nestihli jsme zmoknout. El Faro byl zvláštní tím, že byl krásně vyzdobený, barevně vymalované pokoje s motivy oceánu, palem a ptáků, na dvorku malá džungle z květin. Moc pěkné (akorát druhý den jsme zjistili, že je to asi trochu i hodinový hotel…). V recepci byl i stařičký počítač s internetem, tak jsme byli úplně spokojeni. Po dešti a očistě jsme se ještě vydali sehnat něco k večeři, o blok dál jsme objevili salvadorskou specialitu – pupusy (placky plněné fazolemi, sýrem nebo masem) a torty (narvané zapečené bagetky). Pěkně jsme se nacpali a šli jsme spát.
28.7. Den 16 – Santa Ana – NP Los Volcanes (Cerro Verde) – Santa Ana
I přes větrák puštěný na plné pecky jsme se ráno probudili tradičně olepeni a opoceni, posnídali jsme a vyrazili na autobus do NP Los Volcanes. Vystoupali jsme po křivolakých silničkách okolo školy a s mnoha zastávkami až ke vstupní bráně do parku. S námi tam vystupovali ještě dva Francouzi, Němec a Angličanka. Zaplatili jsme na několikrát vstup (co závora to dolar), domluvili si od 11 výstup na vrchol s průvodcem a vydali jsme se zkoumat okolí. V lese stál takový opuštěný dům a v něm byla spousta prodavačů a suvenýrů. Pořídili jsme náš první magnetek a kochali jsme se výhledem na protější sopku Izalco. Ta je zvláštní tím, že tam v polovině 18. století ještě nebyla. Teprve od roku 1770 začala chrlit lávu, až sama sobě vytvořila vysoký pravidelný kužel. Prošli jsme si orchidárium, pozorovali kolibříky a vyděsili se dvou autobusů s hlučnými puberťáky, kteří se naštěstí pak někam rozptýlili.
V 11 jsme vyrazili na vrchol s průvodcem Orlandem a dvěma policisty vybavenými samopaly, dříve se tam přepadávalo, teď už rozhodně neee, ale přesto s námi pro jistotu šliJ. Sklesali jsme lesem k soukromému pozemku, kde jsme zaplatili 1 USD, pak následovala budka strážce parku, kde pro změnu vybírali 1 USD. Začali jsme stoupat po kamenité cestičce lemované agávemi, výhled na Izalco a okolní krajinu byl fantastický. Tempo bylo celkem vysoké a za chvíli jsme se blížili k vrcholu.
Čekali jsme kráter s trochou sirných plynů, ale to, co jsme tam spatřili, nám vyrazilo dech. Zářivé zeleno-modré kráterové jezero. Bylo to překrásné. Po okrajích vodní hladiny stoupal kouř z fumarolů. Chvíli jsme se tam kochali. Jak je ve Střední Americe zvykem, kolem poledne se začne obloha zatahovat a mraky se množí, takže výhled do kraje nebyl nic moc. Jezero nám to ale všechno vynahradilo.
Rychle jsme sešupajdili dolů a do kopce po asfaltce zpět k návštěvnickému centru nás svezla camionetta na korbě. Pak jsme tam ale docela dlouho čekali, protože bus, který měl „možná přijet“ ve 3, nepřijel. Trávili jsme čas pozorováním kolibříků a ve 4 nastoupili do busu směr El Congo, kde jsme rychle přestoupili do busu do Santa Any.
Večer jsme už pro večeři šli najisto – pupusy a torta. Vytoužená sprcha se nekonala, protože v hotýlku netekla voda. Zabalili jsme batohy, zapnuli větrák a šli jsme spát.
V 11 jsme vyrazili na vrchol s průvodcem Orlandem a dvěma policisty vybavenými samopaly, dříve se tam přepadávalo, teď už rozhodně neee, ale přesto s námi pro jistotu šliJ. Sklesali jsme lesem k soukromému pozemku, kde jsme zaplatili 1 USD, pak následovala budka strážce parku, kde pro změnu vybírali 1 USD. Začali jsme stoupat po kamenité cestičce lemované agávemi, výhled na Izalco a okolní krajinu byl fantastický. Tempo bylo celkem vysoké a za chvíli jsme se blížili k vrcholu.
Čekali jsme kráter s trochou sirných plynů, ale to, co jsme tam spatřili, nám vyrazilo dech. Zářivé zeleno-modré kráterové jezero. Bylo to překrásné. Po okrajích vodní hladiny stoupal kouř z fumarolů. Chvíli jsme se tam kochali. Jak je ve Střední Americe zvykem, kolem poledne se začne obloha zatahovat a mraky se množí, takže výhled do kraje nebyl nic moc. Jezero nám to ale všechno vynahradilo.
Rychle jsme sešupajdili dolů a do kopce po asfaltce zpět k návštěvnickému centru nás svezla camionetta na korbě. Pak jsme tam ale docela dlouho čekali, protože bus, který měl „možná přijet“ ve 3, nepřijel. Trávili jsme čas pozorováním kolibříků a ve 4 nastoupili do busu směr El Congo, kde jsme rychle přestoupili do busu do Santa Any.
Večer jsme už pro večeři šli najisto – pupusy a torta. Vytoužená sprcha se nekonala, protože v hotýlku netekla voda. Zabalili jsme batohy, zapnuli větrák a šli jsme spát.
29.7. Den 17 – Santa Ana – San Salvador – La Palma
Vstávali jsme hodně brzy, čekala nás dlouhá cesta. Daleko jsme se ale nedostali, protože hotýlek byl v 6 ráno jako nedobytná pevnost. Po chvíli bušení se vynořil strašně rozespalý recepční a vypustil nás ven. Chvíli jsme bloumali kolem nádraží a hledali bus 201, který měl jet do San Salvadoru. Místní nás nasměrovali o několik ulic dál, že tam rozhodně něco pojede. A měli pravdu…za chvíli se přiřítil San Salvador Especial. Especial byl hlavně tím, že v něm pouštěli nekonečný japonský filmík, během kterého zemřelo kolem tisíce lidí – totální řežba. K tomu schumacherovské projíždění zatáček…to byla panečku jízda.
V San Salvadoru jsme potřebovali jen přestoupit, busík nás ale vyklopil na jiném nádraží, než jsme potřebovali. To ale v Latinské Americe není žádný problém, vždycky je po ruce alespoň deset taxíků, minibusíků či mototaxíků, které vás rychle a levně dovezou, kam potřebujete. Další parádní věcí pro cestování je, že kdykoli se zjevíte na nádraží, hned si vás odchytne tzv. naháněč, vyzjistí, kam jedete a než se stihnete rozkoukat, už sedíte v rozjíždějícím se buse. Přesně tak tomu bylo v San Salvadoru. Zdánlivý chaos byl dokonale organizován usměvavými „orientadorkami“, šup šup, bus 119 a jedeme do La Palmy.
Cesta byla zajímavá nejen díky krásné okolní krajině, ale hlavně díky různým prodavačům a přednášejícím v buse. Prodávalo se maso s bramborem, klíčenky, elektrické zubní kartáčky…Přednášející byla novinka. Jedete, jedete a najednou se jeden cestující zvedne, předstoupí před ostatní a začne přednáška na nějaké téma. První byla o ústní hygieně a byla zakončena prodejem zázračných žvýkaček. Druhá byla o všemožných parazitech, doprovázena celkem nechutnými obrázky, zakončena prodejem zázračných tablet. Třetí jsme moc nerozuměli, pán měl dost divný tón hlasu a na konci vybíral rovnou peníze.
V La Palmě jsme rovnou zapadli do hezkého hostelu Posada Real, pak jsme našli pěkné turistické centrum, kde rozdávali hezké mapky a letáky o městečku. To bylo zvláštní tím, že se v něm kdysi usídlil malíř, který naučil místní malovat nádherně barevné naivní obrázky. Krásně pomalované jsou i domy, jídelny, vlastně cokoli.
Podle mapky jsme se vydali k řece Nunuapa, odkud se mělo dát jít na malou procházku, ale mapka byla bohužel velmi jednoduchá a žádnou cestičku jsme neobjevili. Poobědvali jsme tradiční sladkou housku se šunkou a se sýrem a s nanukem pak pozorovali cvrkot v parku. Začalo pršet, tak jsme si zalezli do našeho minipokojíčku a usnuli.
K večeři jsme si dali zase pupusy v malé jídelničce a nakoupili jsme zásoby sušenek, toastového chlebu a šunky. Večer jsme zkoumali zařízení ve sprše, oblíbená hlavice italské značky používaná v Latinské Americe. Má ohřívat vodu, je připojena elektrickými kabely, které v 90 % trčí ze zdi a teče po nich voda. Když už jsme byli zalezlí v posteli, slyšeli jsme zpoza dveří češtinu.
V San Salvadoru jsme potřebovali jen přestoupit, busík nás ale vyklopil na jiném nádraží, než jsme potřebovali. To ale v Latinské Americe není žádný problém, vždycky je po ruce alespoň deset taxíků, minibusíků či mototaxíků, které vás rychle a levně dovezou, kam potřebujete. Další parádní věcí pro cestování je, že kdykoli se zjevíte na nádraží, hned si vás odchytne tzv. naháněč, vyzjistí, kam jedete a než se stihnete rozkoukat, už sedíte v rozjíždějícím se buse. Přesně tak tomu bylo v San Salvadoru. Zdánlivý chaos byl dokonale organizován usměvavými „orientadorkami“, šup šup, bus 119 a jedeme do La Palmy.
Cesta byla zajímavá nejen díky krásné okolní krajině, ale hlavně díky různým prodavačům a přednášejícím v buse. Prodávalo se maso s bramborem, klíčenky, elektrické zubní kartáčky…Přednášející byla novinka. Jedete, jedete a najednou se jeden cestující zvedne, předstoupí před ostatní a začne přednáška na nějaké téma. První byla o ústní hygieně a byla zakončena prodejem zázračných žvýkaček. Druhá byla o všemožných parazitech, doprovázena celkem nechutnými obrázky, zakončena prodejem zázračných tablet. Třetí jsme moc nerozuměli, pán měl dost divný tón hlasu a na konci vybíral rovnou peníze.
V La Palmě jsme rovnou zapadli do hezkého hostelu Posada Real, pak jsme našli pěkné turistické centrum, kde rozdávali hezké mapky a letáky o městečku. To bylo zvláštní tím, že se v něm kdysi usídlil malíř, který naučil místní malovat nádherně barevné naivní obrázky. Krásně pomalované jsou i domy, jídelny, vlastně cokoli.
Podle mapky jsme se vydali k řece Nunuapa, odkud se mělo dát jít na malou procházku, ale mapka byla bohužel velmi jednoduchá a žádnou cestičku jsme neobjevili. Poobědvali jsme tradiční sladkou housku se šunkou a se sýrem a s nanukem pak pozorovali cvrkot v parku. Začalo pršet, tak jsme si zalezli do našeho minipokojíčku a usnuli.
K večeři jsme si dali zase pupusy v malé jídelničce a nakoupili jsme zásoby sušenek, toastového chlebu a šunky. Večer jsme zkoumali zařízení ve sprše, oblíbená hlavice italské značky používaná v Latinské Americe. Má ohřívat vodu, je připojena elektrickými kabely, které v 90 % trčí ze zdi a teče po nich voda. Když už jsme byli zalezlí v posteli, slyšeli jsme zpoza dveří češtinu.
30.7. Den 18 – El Pital – La Entrada
Ráno jsme se vzbudili brzy a náhodou chytli hned busík do San Ignacia, kde jsme ještě stihli bus nahoru pod El Pital do Rio Chiquito. Autobus se serpentinami plazil asi hodinu, protože betonová cesta byla skoro kolmá. Výhled na okolní zelené kopce a azurové nebe bral dech. Ve vesničce jsme zapadli do malé jídelničky, kde jsme si dali typickou salvadorskou snídani: míchaná vajíčka s fazolemi a smetanou – frijoles, huevo y crema. Společnost nám dělala krásná a roztomilá holčička, kterou jsme evidentně zaujali.
Domluvili jsme se s paní domácí, že si u ní necháme batohy, a vyrazili jsme nalehko. Šli jsme po široké, poměrně prudké cestě, pozorovali kolibříky, kochali se výhledy. Nahoře nás překvapil malý kempík a několik stavení. Vylezli jsme až na úplný vrchol – El Pital (2730 m), nejvyšší hora Salvadoru. Vede tudy zároveň honduraská hranice a zdá se, že ji hlídají dva zuřiví rotvajleří, kteří tam pobíhali u podivné oplocené stanice.
Po cestě dolů jsme si ještě udělali odbočku k roklině v lese, Petr přelezl po ztrouchnivělém kmeni na velký kámen a rozhlížel se do kraje. Já hlídala batůžky (protože jsem se bála lézt po mokrém, poloshnilém dřevě nad propastí.
Vyzvedli jsme batohy, zakoupili opět fialovou gaseosa de uva a šli jsme čekat na busík. Ještě před busíkem jela camionetta, vzala nás na korbu a svištěli jsme po prudké silničce do San Ignacia. Po chvilce čekání jsme nasedli do autobusu, který nás dovezl na hranice s Hondurasem.
Přechod hranic byl velký zážitek. Salvadorský autobus nás vysadil v pidivesničce u hranic. Pěšky jsme došli k budce se salvadorským úředníkem, ten dlouho zkoumal naše vstupní razítko z letiště a nakonec nám tam loupnul razítko výstupní. Prošli jsme územím nikoho, vyměnili 10 USD za honduraské lempiry a došli k budce s honduraskými úředníky. Sešívačkou nám do pasu přicvakli vstupní kartičku a obdarovali nás nečekané krásným turistickým balíčkem, v němž byly mapky a brožurky nejnavštěvovanějších oblastí. Kousek jsme popošli a vlezli do honduraského minibusu, který nás dovezl do blízkého města Nuevo Ocotepeque.
Ve městě jsme si chtěli koupit lístky do La Entrady, ale museli jsme nejdřív najít funkční bankomat, ze kterého bychom vydolovali nějaké lempiry. Po chvíli snažení jsme našli jeden, který vzal naši kartu, koupili jsme lístky a nalodili se do busu. Nějak jsme se ale zapomněli naobědvat, takže Petr ještě běžel sehnat obživu – smažené kuře. Bus jel strašně pomalu, pořád někde zastavoval a nastupovali prodavači všeho možného. Dokonce jsme u cesty i tankovali, autobus zastavil u 4 chlapíků se 6 kanystrama, které jeden za druhým nalili do nádrže. Pozoruhodnost. Krajina byla mnohem kopcovitější a zemědělštější než v Salvadoru, také víc pršelo. Cestou jsme viděli náklaďák plně naložený ananasy.
Do La Entrady jsme dojeli už za tmy, nejbližší hotel San Carlos byl dost luxusní, tak jsme zakotvili v hotelu Central o kousek dál. Setmělými a poměrně děsivými uličkami jsme se vydali koupit něco k snídani. Večeřeli jsme pak hned vedle hotelu na ulici – vynikající chuleta (kotleta) s plátky smažených slaných banánů. Mňam.
Domluvili jsme se s paní domácí, že si u ní necháme batohy, a vyrazili jsme nalehko. Šli jsme po široké, poměrně prudké cestě, pozorovali kolibříky, kochali se výhledy. Nahoře nás překvapil malý kempík a několik stavení. Vylezli jsme až na úplný vrchol – El Pital (2730 m), nejvyšší hora Salvadoru. Vede tudy zároveň honduraská hranice a zdá se, že ji hlídají dva zuřiví rotvajleří, kteří tam pobíhali u podivné oplocené stanice.
Po cestě dolů jsme si ještě udělali odbočku k roklině v lese, Petr přelezl po ztrouchnivělém kmeni na velký kámen a rozhlížel se do kraje. Já hlídala batůžky (protože jsem se bála lézt po mokrém, poloshnilém dřevě nad propastí.
Vyzvedli jsme batohy, zakoupili opět fialovou gaseosa de uva a šli jsme čekat na busík. Ještě před busíkem jela camionetta, vzala nás na korbu a svištěli jsme po prudké silničce do San Ignacia. Po chvilce čekání jsme nasedli do autobusu, který nás dovezl na hranice s Hondurasem.
Přechod hranic byl velký zážitek. Salvadorský autobus nás vysadil v pidivesničce u hranic. Pěšky jsme došli k budce se salvadorským úředníkem, ten dlouho zkoumal naše vstupní razítko z letiště a nakonec nám tam loupnul razítko výstupní. Prošli jsme územím nikoho, vyměnili 10 USD za honduraské lempiry a došli k budce s honduraskými úředníky. Sešívačkou nám do pasu přicvakli vstupní kartičku a obdarovali nás nečekané krásným turistickým balíčkem, v němž byly mapky a brožurky nejnavštěvovanějších oblastí. Kousek jsme popošli a vlezli do honduraského minibusu, který nás dovezl do blízkého města Nuevo Ocotepeque.
Ve městě jsme si chtěli koupit lístky do La Entrady, ale museli jsme nejdřív najít funkční bankomat, ze kterého bychom vydolovali nějaké lempiry. Po chvíli snažení jsme našli jeden, který vzal naši kartu, koupili jsme lístky a nalodili se do busu. Nějak jsme se ale zapomněli naobědvat, takže Petr ještě běžel sehnat obživu – smažené kuře. Bus jel strašně pomalu, pořád někde zastavoval a nastupovali prodavači všeho možného. Dokonce jsme u cesty i tankovali, autobus zastavil u 4 chlapíků se 6 kanystrama, které jeden za druhým nalili do nádrže. Pozoruhodnost. Krajina byla mnohem kopcovitější a zemědělštější než v Salvadoru, také víc pršelo. Cestou jsme viděli náklaďák plně naložený ananasy.
Do La Entrady jsme dojeli už za tmy, nejbližší hotel San Carlos byl dost luxusní, tak jsme zakotvili v hotelu Central o kousek dál. Setmělými a poměrně děsivými uličkami jsme se vydali koupit něco k snídani. Večeřeli jsme pak hned vedle hotelu na ulici – vynikající chuleta (kotleta) s plátky smažených slaných banánů. Mňam.
