Honduras31.7. Den 19 – La Entrada – Copán – Gracias
Moc se nám nechtělo vstávat, ale budíček byl neúprosný a v 6:00 už jsme na křižovatce mávali na bus do Copánu. Cesta trvala nepřiměřeně dlouho, 60 km za skoro 3 hodiny. Nejdřív se čekalo, než řidiči posnídají, pak se pořád někde zastavovalo, v jedné vesnici dokonce na 20 minut, kdy všichni cestující posnídali.
Z vesničky Copán Ruinas jsme šli asi kilometr na Ruinas Copán. Nechali jsme si batohy v turistickém centru, zaplatili předražené vstupné (pro turisty byla cena 3x vyšší než pro místní) a šli jsme si prohlédnout mayské ruiny. U vchodu sedělo několik nádherných, velikých a úžasně barevných Ara macao. Létali tam volně, ale měli tam krmítka a dobroty. Vyfotila jsem asi tisíc fotek jen na papoušcích. Ruiny byly rozlehlé, několik zachovalých pyramid, schodiště, které zároveň sloužilo jako kronika, sochy, náměstí…hezké to bylo, ale nás stejně mnohem víc láká volná příroda než památky. Prošli jsme si to, pofotili a nakonec zase skončili u papoušků. Po cestě zpět jsme si ještě odbočili na Sendero natural, což byla stezka bez turistů vedoucí lesem k jakémusi mayskému hřišti. Odtud měla stezka pokračovat a vrátit se na hlavní cestu. Ovšem jaksi za chvíli se začala zužovat, u řeky skončila úplně a my se zpátky dostávali pro nás typickou zkratkou přes houští a louku. Naštěstí jsme se zanedlouho vylouskli u podivné budovy nedaleko turistického centra. Po cestě na nádraží jsme se u benzíky snažili vydolovat z pumpaře trochu benzínu na vaření. Vůbec nechápal, proč chceme natočit litr benzínu do flašky. V Hondurasu obecně byli lidé poněkud tupí a neochotní. Cestu do La Entrady nám pak ozvláštnil zvláštní film – dvě hodiny řečnění nějakého kazatele. Obecně ve Střední Americe jsou všude v busech pobožné nápisy: Jesus es mi pastor…atd. V La Entradě proběhl opět bleskový přesun z busu do busu. Už se rozjížděl, ale ještě nás stihl naložit. V buse se nás ujal mladý kluk Marby – hamaquero, prodavač houpacích sítí – a jal se nám vysvětlovat, že v Hondurasu musíme pořád smlouvat, protože turisti jsou tady soustavně okrádáni. Vysvětlil nám, kde vystoupit před Santa Rosou a chytit si busík do Graciasu. Zastavil nám strašně nacpaný mikrobus, ale to by bylo, aby se nějaký pasažér nevešel. Petr seděl vzadu v uličce po směru jízdy, já v polovině proti směru jízdy, k tomu tam naše obří batůžky…a takhle komicky jsme jeli asi hodinu do Graciasu. V Graciasu vydatně lilo, po ulicích tekly proudy vody, chvíli jsme se schovávali pod plachtou u stánku, ale když to nevypadalo, že by měl déšť skončit, nasadili jsme pláštěnky a brodili se špinavou řekou, ve kterou se ulice změnila, k hotelu Erick. Po chvíli bloudění jsme ho našli, vypadal zavřeně, ale nakonec jsme se dobušili. Zanechali jsme u recepce louži velikosti menšího jezera a odebrali se do pokoje. Pořád pršelo, ale hlad byl veliký, tak jsme vyrazili na nákup a na večeři. Nejdřív jsme nakoupili zásoby v malém supermarketu a pak jsme zapadli na dvůr do comedoru. V Hondurasu je zvláštní, že nedostanete jídelní lístek, jídlo je vždycky jen jedno – fazole, míchané vajíčko, „plastový“ sýr a avokádo. V lepší restauraci je k tomu ještě kus poněkud tuhého masa. Téměř jsme dopluli zpět do hotelu, přebalili jsme batohy a šli jsme spát. 1.8. Den 20 – Gracias – NP Celaque
Ráno jsme rychle posnídali, zabalili, zanechali malé batohy u recepce a šli si na ulici stopnout mototaxi. Potřebovali jsme, aby nás svezlo ke vstupu do parku, usmlouvali jsme cenu ze 300,- lempir na 200,- a ušetřili dvě hodiny cesty do kopce. Jízda po rozbahněné cestě plné výmolů a kamení byla zážitek. Často to vypadalo, že nás vyklopí nebo že se převrátíme, bral spodkem o zem a pekelný stroj hlasitě řval. Nakonec jsme ale zdárně stanuli na začátku cesty do parku. Bohužel jsme při tom všem vzrušení a rozrušení zapomněli na poličce vzadu trekkingové hůlky, které jsme si tam odložili, abychom se mohli pevně držet. Měli jsme vyfocený odjíždějící mototaxík č.81, tak jsme si řekli, že ho po návratu do Graciasu zkusíme kontaktovat.
Vyšli jsme ze 1300 m n.m. po zpevněné široké cestě, po chvíli jsme dorazili k návštěvnickému centru (1500 m n.m.), kde nám pospávající chlapík ukázal mapku, vše vysvětlil a vpustil nás na začátek Sendero Al Cielo (černá trasa na vrchol Cerro Las Minas 2849 m). Přes dva mostíky jsme se dostali k úzké a velmi prudké stezky, po které jsme stoupali vzhůru a vzhůru a vzhůru. Les přecházel z vlhkého pralesa plného popínavých rostlin, které má většina lidí v obýváku, do borovicového lesa a nakonec do neprostupného mlžného lesa s pravěkým kapradím, epifyty a orchidejemi. Udělali jsme si malou odbočku bez batohů na vyhlídku na vodopád Santa Lucia. Poobědvali jsme na kempovišti Don Tomas (1940 m n.m.), poprchávalo a stezka začínala být rozbahněná. Zbývalo 600 výškových metrů do našeho nocoviště, to byl boj. Sil už moc nebylo, protože jsme nesli těžké krosny a pořád překonávali slizké kameny, klády a prudkou stezku. Naštěstí se přístřešek vylousknul o 50 metrů níž. Postavili jsme stan pod modrou plachtu na kůlech a za vydatného deště po krátké večeři rychle zalezli dovnitř. Brzy se setmělo, z pralesa se začaly ozývat nejrůznější zvuky a my jsme vyčerpaní rychle usnuli. V noci nám do stanu narazil nějaký menší hlodavec a zběsile hledal cestu ven. 2.8. Den 21 – NP Celaque – Gracias
Budíček zazvonil ve 4:45, ale venku ještě byla tma jako v pytli, tak jsme ho posunuli na 5:20. V půl 6 jsme se vyloupli ze stanu a jen s foťákem a snídaní vyrazili na vrchol. Cesta mě přiváděla k zuřivosti, protože to bylo pořád do kopečka- z kopečka-do kopečka atd…Ale ranní slunce prosvítající přes všechny ty maxikapradiny, liány a jinou bujnou vegetaci nám všechny strasti tohoto treku vynahradilo. Podívaná to byla úchvatná.
Z posledních sil jsme se hladoví doštrachali kolem půl 8 na vrchol. Právě včas, abychom se ocitli nad mraky a na chvíli zahlédli i zelené kopce pod námi. Vrchol byl zarostlý, takže výhled byl jen místy dírou ve vegetaci. Posnídali jsme tam, udělali tradiční vrcholové foto a šupajdili zpátky ke stanu. Tam jsme jen rychle zabalili a vydali se na dlouhou cestu zpět. Po kluzkých kamenech to šlo pomalu a hlavně pro kolena to byla velká námaha. U návštěvnického centra nás správce parku zkasíroval o 2 x 100 lempir, ale aspoň nám dal hezkou mapku parku. Také nám doporučil comedor Doňa Alejandrina, který se zařadil mezi top zážitky z oblasti gastronomie Latinské Ameriky. Vystoupali jsme kousek po cestičce k dřevěné chatrči, ze které vyšla stará seschlá babča Doňa Alejandrina. Objednali jsme si u ní oběd a nestačili jsme se divit: v tmavých dveřích vyšlehl oheň, zatopilo se pod kotlem a z chatrče začal stoupat dým, babča nám prostřela stůl, okolo nás se seběhlo asi 6 vyhublých pejsků plných klíšťat a z chajdy začali jeden po druhé vycházet členové rodiny, aby se podívali, kdo že to přišel. Starý pán nám přinesl sešit nadepsaný v češtině: Lidé, kteří jedli zde, kde byli zapsáni všichni cizinci, kteří zde od roku 2007 hodovali – mezi nimi 3 česká jména. Pak se začalo nosit na stůl typické honduraské jídlo: tortilky, avokádo, míchaná vajíčka, fazole, plastový sýr, jakási nakládaná zelenina ve sklenici, kterou jsme se ale neodvážili ochutnat, a vynikající kafe…jak jsme černé neslazené kafe nikdy nepili, protože u nás je hořké a nedobré, tak tohle byl zázrak lahodné chuti. To vše stálo 60 lempir. (Pokud někdy navštívíte NP Celaque, tak Doňu Alejandrinu určitě nevynechejte). Cesta až do města byla vyčerpávající, ale viděli jsme ještě banánové a kávové plantáže, obří žábu a podivný létající hmyz, který ve vzduchu připomínal strašidýlko. Do hotelu jsme dorazili úplně mrtví, osprchovali jsme se ledovou vodou, vyprali prádlo a vydali se nakoupit a pokusit se získat zpět hůlky. Bohužel neúspěšně. Povečeřeli jsme, pak přestala téct voda a vypadl proud, tak jsme šli spát při 27 stupních. 3.8. Den 22 – Gracias – La Esperanza – Tegucigalpa
Opět jsme museli ráno brzy vstávat, abychom stihli ranní busík do La Esperanzy a byli co nejdřív v Tegucigalpě. Nasedli jsme do neuvěřitelně otřískaného minibusu, řidič zavíral dveře a okýnka kleštěma, řadicí páka jen taktak držela ve vymleté díře. Nicméně milý chlapík nám v blízkém městě zajistil přesun jiným busíkem k autobusu do La Esperanzy. Okolní krajina byla nádherná, brzy skončila asfaltka a drkocali jsme po prašné cestě. Jeden chlapeček se z toho pozvracel z okýnka a maličkému roztomilouškovi s čepicí „I LOVE JESUS“ nadskakovala hlavička.
La Esperanza byla čilá, rušná a na ulicích nás čekal zase parádní trh. Batohy jsme nechali na autobusáku u hajzl-děduli a vyrazili jsme do šumu. Ovoce, kořeníčka, oblečení…co si vzpomenete. Procházeli jsme se prašnými ulicemi a hledali marně bankomat, který by bral MasterCard. Pak jsme si ještě vyšli k malé kapličce ve skále, zpět na autobusáku jsme koupili lístky do Tegucigalpy a v 11 jsme vyjeli. Většinu cesty jsme prospali. Probudil nás až hlučný kazatel vykládající zaníceně o hříšnících, špinavých penězích a modlitbách. K obědu jsme v buse zakoupili jakési quesadillas – tuhé hrudky, které nás pořádně zaplácly. V Tegucigalpě jsme vystoupili, ale vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Ujal se nás jakýsi hovorný chlapík, který nás oklikou přímo s vyprávěním všeho možného i nemožného zavedl až k TICA busu. Tam ovšem nebrali karty, takže následovalo kolečko hotel-bankomat-bus-hotel-jídlo. Ale měli jsme lístky do Nikaraguy na druhý den, hotýlek, jídlo. Všechno v okolí hotelu bylo zamřížované. V obchodě se jídlo kupovalo přes mříže, výlohy byly za mřížemi, v hotelu na dveřích bylo několik zámků… velmi vysoká kriminalita, není radno se tam zdržovat v ulicích, když se začne stmívat. Zakoupili jsme magnetek, malou vlajku a zabarikádovali jsme se v hotelu. Na posteli jsme si rozložili všechno jídlo (výborné uzené kotletky, chleba, kukuřici a jakousi honduraskou plněnou maxikoblihu) a všechno jsme to spořádali. Pustili jsme větrák na plné pecky a šli spát. Pokračování v Nikaragua. |
|